Ať si o výrocích krvavých diktátorů 20. století (viz titulek) můžeme myslet cokoliv, výsledky výzkumů Paula Slovice prezentované na konferenci Americké asociace pro vědecký pokrok mu přidaly na pravdivosti. Lidé na smrt jednotlivce reagují velice emotivně, avšak s rostoucím počtem smrtí jejich emoce ochabují. Jedná-li se již o desítky obětí, lidé nevnímají jakýkoliv rozdíl mezi úmrtími – řekněme – 85. a 86. člověka. Z čehož vyplývá, že lidé nevnímají život každého jednotlivého člověka shodně; čím se problém smrti stává aktuálním pro stále více lidí, tím méně citliví k dalším úmrtím v daném problému jsme.
K historickým důkazům nemusíme paměť vůbec namáhat, 20. století na ně bylo mimořádně bohaté. Slovic však hypotézu dokázal i v jednoduchém experimentu navazující na jeden dřívější, v němž výzkumníci nechali lidi čelit morálnímu dilematu – subjekty viděly fotku s 8 dětmi a bylo jim řečeno, že 300 000 dolarů na lékařskou péči by jim mohlo zachránit život, na druhé fotografii bylo jediné dítě a k záchraně svého života potřebovalo taktéž 300 000 dolarů. Překvapivě se většina lidí rozhodla zachránit jediné dítě. V novém Slovicově experimentu subjekty vyjadřovaly soucit, byly-li jim předkládány fotky – jednotlivého afrického chlapce, jediné africké dívky a posléze fotky obou. Byly-li děti na fotce spolu, subjekty vykázaly menší míru soucitu, než když byly na fotkách děti jednotlivě. Slovic uzavírá:
„Studie naznačují … zneklidňující psychologický sklon. Naše schopnost citu je omezená, dokonce již u dvou lidí ho začínáme ztrácet. …
Tato necitlivost k velkým číslům je z evoluční perspektivy pochopitelná. Neexistuje žádná adaptabilní výhoda či zvýšení šance přežití proto, že ochraňujete stovky tisíc lidí na druhé straně planety. V současnosti nás moderní komunikační technika může informovat o krizích, jež nastávají v jiné části světa, ale způsob, jímž reagujeme, je stejný jako před dávnými věky.”
Převzato z http://blog.inbes.org/, upraveno
Stránky Paula Slovice:
http://www.decisionresearch.org/About/People/slovic.html
