Student World

Píše se právě 26. červen roku 1541 a nacházíme se v nedávno založené Limě. Francisco Pizarro, slavný (což v tomto případě ovšem rozhodně není synonymem pro nějakou obdivuhodnost) dobyvatel říše Inků umírá z rukou spiklenců. Z posledních sil namočil Pizarro prst do vlastní prýštící krve a na zemi namaloval znamení kříže. Když se ho zeptali, kde cítí největší bolest, odpověděl, že v duši. Člověk, který nechal zabít vládce říše Inků Atahualpu a později i svého přítele Diega Almagra, měl jistě řadu důvodů pro špatné svědomí. Právě Almagrova smrt se Pizarrovi stala nakonec osudnou.

Začali jsme trochu odprostřed, že? Vraťme se tedy o několik let zpět. Kalendář ukazuje třicátá léta 16. století. Na troskách říše Inků bojují mezi sebou španělští dobyvatelé. Po sporu mezi Pizarrem a Almagrem, který končí Almagrovou popravou, zakládá Almagrův syn Diego spiklenecké bratrstvo Rytíři kapuce, které se postará o Pizarrův konec. Diego sám bude za svůj čin popraven, nový peruánský místokrál Blasco Nuňez bude zavražděn a moc v Peru se pokusí uzurpovat dobyvatelův mladší bratr Gonzalo Pizarro. Zkusí zde vládnout prakticky nezávisle na španělském králi – dokud i on sám nebude popraven
(O Pizarrovi a Almagrovi viz např. http://www.ucalgary.ca/HIST/tutor/eurvoya/inca.html,
http://www.newadvent.org/cathen/12140a.htm,
http://www.westering.dial.pipex.com/incas/spanish-francisco.html,
http://www.millersv.edu/~columbus/papers/white.html).
Snad až příliš krvavá historie, že? Jak vidno, dobyvatelé říše Inků svými činy nepřišli právě ke štěstí. Roku 1535 pak navíc vzniká novoincký stát, incký princ vyvolává proti Španělům povstání, dává si jméno Manco Capac II. a potoky krve tečou znovu…
Samozřejmě, stále mluvíme jen o důsledcích věcí. Smrt dobyvatelů přišla až po zkáze říše Inků. Snad jsme měli raději začít setkáním mezi Atahualpou a Pizarrem, ke kterému došlo v Cajamarce (ve španělštině viz např. perso.club-internet.fr/dduguay/cajamarca.htm) a kde se španělskému pasákovi vepřů podařilo díky věrolomné léčce Inku zajmout. Jenže stále rozplétáme jen konec nitě, nejasné uzlíčky napsané, respektive utkané v inckém písmu quipu. Pizarro chtěl v Peru zlato, co právě dělal v Cajamarce ale Atahualpa? Proč nebyl v Cuzcu, tedy hlavním městě říše Inků? Čímž se konečně dostáváme k cíli tohoto pojednání – neopakovat známe skutečnosti, které lze získat v každém novinovém článku o zkáze říše Inků, ale spíše dodat hrst snad zajímavých střípků a perliček, které notoricky známé nejsou. Tudíž při naší cestě inckým i předinckým Peru třeba zcela vynecháme třeba “profláklé” kresby na planině Nazca (
http://www.bbc.co.uk/science/horizon/nasca.shtml,
http://www.crystalinks.com/nasca.html,
http://www.skepdic.com/nazca.html) a související fantazie (či fantasmagorie názor je samozřejmě věcí vkusu :-)) o mimozemšťanech.

Cajamarca

Co tedy dělal Atahualpa v Cajamarce? Nacházely se zde sirné lázně a vládce si zde léčil nohu zraněnou v občanské válce. Ta vypukla mezi ním a jeho bratrem Huascarem a Atahualpa v ní zvítězil, zejména proto, že na jeho straně stáli schopnější generálové (http://www.le.ac.uk/archaeology/rug/AR210/IncaProject/CivilWar.html).
Atahualpa, syn Huayna Capaca a ekvádorské princezny, se sám pokládal spíše za ekvádorského krále než za Inku. Když jeho armády dobyly Cuzco, došlo k obrovskému masakru, při kterém byli hromadně pobíjení nejen političtí představitelé, ale i kněží a umělci. Atahualpa nechal dokonce zničit mumii inky Tupaca Yupanquiho, který předtím dobyl Ekvádor. To jen tak na okraj, abychom si Atahualpu příliš neidealizovali a nepodlehli představě, jak zlí běloši zničili říši hodných Indiánů – myšlence sice možná politicky korektní, nicméně nepravdivé. V případě Inků se k možným příčinám idealizace jejich státu ještě dostaneme…
Každopádně je zajímavé, že Španělé narazili na největší indiánské státy ve chvíli, kdy tyto shodou okolností procházely vnitřními krizemi. Kultura Mayů byla v době příchodu dobyvatelů již jasném úpadku, největší města byla opuštěna a zarůstala je tropická vegetace. Říše Aztéků procházela vnitřní krizí vyplývající z toho, že v původním “trojspolku” se veškerá politická moc přemístila do Tenochtitlanu, okolní národy Aztéky nenáviděly a houfně se přidávaly na stranu Španělů. No a stát Inků
(http://emuseum.mnsu.edu/prehistory/latinamerica/south/cultures/inca.html, http://school.discovery.com/homeworkhelp/worldbook/atozgeography/i/273760.html,
španělsky http://www.tawantinsuyo.com/los_sapan_inkas.htm) se zase v době Pizarrova vpádu nacházel ve stavu právě skončené občanské války…

Dlužno podotknout, že destruktivní vliv dobyvatelů se v Peru projevil dokonce ještě před vlastním dobytím říše. Běloši totiž stačili zanést na ekvádorské pobřeží jakousi epidemii, které roku 1527 podlehl i inka Huayn Capac. Právě mezi jeho syny Huascarem a Atahualpou pak došlo k občanské válce.

Mexiko a Peru

Dostáváme se k další zajímavé otázce. V obecném povědomí všechny předkolumovské indiánské civilizace mnohdy splývají do jakéhosi dále nerozlišovaného guláše. Inkové, Mayové, Aztékové – měli zlato, písmo, kalendáře, silnice, přinášeli lidské oběti… Jenomže to samozřejmě není tak jednoduché. Mezi civilizacemi indiánského Mexika a andské oblasti existuje celá řada zásadních rozdílů…
Na úvod stojí za to říct, že kupříkladu Inkové a Aztékové zřejmě vůbec neměli tušení o své existenci. Ostatně, Inkové nevěděli ani o mnohem bližší říši, která se nacházela na náhorních plošinách Kolumbie – ano, jde o stát Muisců, který dal vzniknout legendě o zlaté zemi Eldorádu (http://www.humanities-interactive.org/Newworld/eldorado/eldoradooutline.htm,
http://www.barracudanet.com/timelapse/links/eldoradolost.htm, http://www.lamp.ac.uk/tairona/a5eldor.html, http://www.kaiku.com/eldorado.html).
Právě zde leželo jezero Guatavita, v němž se místní vládci koupali natřeni zlatým prachem a odhazovali do něj nejrůznější cennosti. Část klenotů byla sice vylovena již v době španělské dobytí a část v roce 1912, kdy bylo jezero částečně vysušeno, i podle střízlivých odhadů se však na dně stále nalézá statisíce zlatých šperků a smaragdů.
Peru a Mexiko je asi nejlépe chápat jako dva zcela rozdílné světy. Hned první rozdíl: Inkové nepřinášeli masové lidské oběti. Ne snad, že by lidské oběti v říši Inků neexistovaly (konaly se např. během rituálu souvisejícího s korunovací nového krále, kdy v rámci rituálu jménem capacocha –
http://www.pbs.org/wgbh/nova/peru/worlds/sacrifice1.html, exn.ca/stories/1999/04/14/52.asp, http://www2.truman.edu/~marc/webpages/andean2k/religion/rituals.html
– bylo usmrceno přibližně dvě stě dětí a větší množství lam), nikdy však nedosáhly masových rozměrů jako v říši Aztéků. Inkové byli příliš pragmatičtí a raději nechávali podrobené obyvatele upracovat se k smrti. O jejich politickém cynismu však svědčí např. to, že z hlav poražených nepřátelských králů bylo zvykem vyrábět poháry (keru), z nichž vítězové pili místní kukuřičnou kořalku (čiča).
Jaké byly další rozdíly mezi kulturami starého Mexika a Peru? Kdybychom to měli shrnout, Mesoamerika byla orientována jaksi “duchovněji”. Bylo zde známo písmo, dokonalejší kalendář, u Aztéků se v době příchodu Španělů začalo rodit snad něco na způsob filosofie. Naproti tomu Peru disponovalo v kolumbovské době dokonalejším zemědělským systémem, soustavou silnic, rozvinutou metalurgií… Stavby z Peru jsou monumentálnější, ale oproti městům Mayů působí jaksi těžkopádněji a jsou konstrukčně podstatně jednodušší.

Zásadní rozdíly byly také ve vládnoucí ideologii. Kultura Aztéků působí se svou posedlostí smrtí poněkud přízračně. Je však otázka, zda by politický systém říše Inků nebyl pro dnešního člověka nakonec mnohem hroznější noční můrou – jednalo se o zřízení totálně kolektivizované a uniformované. Na jednu stranu zde stát zajišťoval základní sociální jistoty (např. právo nezemřít hlady) a Inkové se okázale oháněli svojí civilizační úlohou, na straně druhé si jejich říše nárokovala prakticky absolutní kontrolu nad životem každého jednotlivce – např. včetně povinnosti uzavřít v určitém věku sňatek. Prakticky neexistovala směna, přebytky vypěstované na polích (i ve zdánlivě neúrodných peruánských horách mohl zemědělec vypěstovat s tehdejší technikou přibližně třikrát tolik potravin, než on a jeho rodina spotřebovali) připadaly státu. Paralely s komunistickými režimy jsou celkem nasnadě a oprávněná je i úvaha, že takový politický systém byl naprosto demotivující a v konečném důsledku způsobil stagnaci vývoje v celé oblasti – jinak řečeno, i bez příchodu Španělů by se další vývoj země mohl uskutečnit zřejmě pouze “bez Inků”.

Pravda je, že řada autorů má sklon zřízení panující v říši Inků poněkud idealizovat a označovat ho třeba za jediný fungující komunismus. Jednou z možných příčin (pouze osobní názor autora) by mohl být právě fakt, že se jedná o vysokohorskou civilizaci. Andské vrcholy jsou zdánlivě “blízko ke hvězdám, daleko k lidem”. Ještě víc než pro vlastní říši Inků to platí zejména pro takové monumenty, jako je bolívijské město Tiahuanaco, které leží u jezera Titicaca ve výši přibližně 4 000 metrů nad mořem. To vše nám podsouvá představu, že se zde ukrývají jakási duchovní “vysoká” tajemství. Za úvahu by jistě stálo zamyslet se v této souvislosti i nad lehce nekritickým obdivem, který je dnes na západě chován k Tibetu.

Chavin

Inkové a Aztékové o sobě zřejmě nijak nevěděli. Opravdu ale neexistovaly mezi Mexikem a Peru žádné styky? Tak jednoduché to zase rozhodně není. Minimálně znalost zemědělských plodin se postupně šířila celým americkým kontinentem. V andské oblasti nebyla dlouho známa kukuřice, cestu opačným směrem zato urazily brambory. Navíc ale existuje i jedna peruánská kultura, u které se mexický vliv přímo předpokládá.
Přenesme se na chvíli do střední Ameriky. Úsvit zdejší civilizace je spojen s národem Olméků. Vizuálně zřejmě nejznámější památkou spojenou s tímto národem jsou obrovské hlavy, které můžete najít jak ve své původní domovině, tak i v podobě kopií v muzejích v Mexico City. Olmékové ale mají mnohem více civilizačních zásluh. Stavěli první mexická města (dnešní názvy např. San Lorenzo a La Venta), vztyčovali kalendářní stély, stavěli první americké pyramidy a objevili písmo. Samozřejmě, že také přinášeli lidské oběti.
Olmécká civilizace trvala asi dva tisíce let a její konec nastal v 6. století. Během té doby stačili Olmékové ovlivnit celou řadu svých sousedů. Z Veracruzu se jejich vliv šiřil do centrálního Mexika. Olmécké písmo převzali Mayové, v Guatemale byly nalezeny olmécké malby. Na jihovýchodě Spojených států vznikla v témže období kultura moundů (mohyl) a i v tomto případě se uvažuje o olméckých vlivech.
Jak to všechno ale souvisí s Peru? Odpověď má jméno Chavin
(http://www.unesco.org/whc/sites/330.htm,
http://www.stanford.edu/~johnrick/chavin_wrap/chavin/,
http://emuseum.mnsu.edu/prehistory/latinamerica/south/cultures/chavin.html,
http://www.anthroarcheart.org/chavin.htm),
což je první vyspělejší peruánská kultura, pro kterou je typické zejména uctívání jakési kočkovité šelmy. Hlavním božstvem Olméků byl přitom jaguár, jehož stylizované hlavy zdobí jejich oltáře i stély. Olmékové jaguára nejen uctívali, ale sami se dokonce považovali za výsledek křížení “obyčejných” lidí s touto kočkovitou šelmou, kterýžto mýtus jim samozřejmě sloužil i jako zdůvodnění vlastní nadřazenosti nad ostatním obyvatelstvem. V Mexiku byl později kult jaguára vytlačen spíše uctíváním dravých ptáků a hadů, rovněž v Peru se jednalo o záležitost jednorázovou.
Indicie, že kultura Chavin má nějakou souvislost s Olméky, tedy působí poměrně věrohodně, mj. i proto, že jaguár v Peru nežije (v Ekvádoru ovšem žije puma – ti amerikanisté, kteří nesouhlasí s domněnkou o olméckém původu chavínské kultury, se domnívají, že chavinským zvířetem je spíše puma) Chavin, který je možné považovat za nejstarší peruánské město – byť se jednalo spíše o kultovní místo -, byl postaven kolem roku 800 př. n. l. Centrem města byla asi 15 metrů vysoká pyramida, hlavním výtvarným motivem je kromě jaguára ještě kondor a scény související s obětováním zajatců. Chavíňané také jako první začali v Peru více pěstovat kukuřici.

Písmo

Jako jeden z rozdílů mezi předkolumbovským Mexikem a Peru jsme si uvedli, že andské civilizace neznaly písmo. Je to pravda? Těžká otázka. Předně, Inkové používali uzlíčkový systém quipu
(http://129.177.34.238/museum/politikk/inca/quipu.htm,
http://www.cs.uidaho.edu/~casey931/seminar/quipu.html,
http://www.sfu.ca/archaeology/museum/laarch/inca/quie.html, ), ale prohlásit jej za regulérní písmo je zřejmě poněkud nadsazené – šlo spíše o pomůcku pro počítání, která se mohla dobře uplatnit při pravidelných sčítáních lidu, ale ne pro záznam epické básně. K nitím bylo navíc údajně třeba dodávat jakýsi ústní komentář. Každopádně soustavám uzlíčků, které dnes nacházíme v inckých hrobech, nejsme schopni nijak porozumět a není příliš šance, že by se tato situace mohla změnit.

Mohla se ale říše Inků, tedy stát, zaujímající na vrcholu své slávy území dnešního Peru, Bolívie, Ekvádoru a severní Chile až po řeku Maulu, vůbec obejít bez písemného systému? Logicky tedy existuje celá řada teorií, které předpokládají existenci písma v předkolumbovském Peru. Tak se za písmo někdy pokládají značky na paracaských textiliích (kultura Paracas existovala v jižním Peru na přelomu letopočtu a naše poznatky o ní vycházejí téměř výlučně z nálezů pohřebišť –
http://www.brooklynart.org/collection/paracas.html,
http://www.mummytombs.com/mummylocator/group/paracas.htm). Rovněž značky na látkách z doby Tiahuanaca či některé reliéfy této kultury se vykládají jako hieroglyfické písmo. Minimálně vztah některých značek ke kalendářním údajům se přitom jeví jako velmi pravděpodobný.
Co se pak týče přímo Inků, problém je, i když pomineme quipu, opět velmi složitý. Znalost písma mohla být tajná. Písmo mohlo být z nějakých důvodů zakázané. Některé indicie svědčí o znalosti písma – za Pachacutiho byly na veliká plátna údajně zazamenány dějiny Inků a vystaveny v chrámu slunce. Problém však je v tom, že se jedná skutečně pouze o nepřímé indicie.

Asi nejnadějnější je hledání písma v případě Mochiců, kultury, která existovala v 1. tisíciletí našeho letopočtu na severoperuánském pobřeží. Mochická civilizace
(http://www.travelvantage.com/per_moch.html,
http://perucraft.hypermart.net/chimu.htm,
http://www.hist.unt.edu/0moche.htm,
http://museolarco.perucultural.org.pe/english/mochica.htm)
byla mj. předchůdcem Chimuů, národa, se který se posléze stane hlavním a samozřejmě nedobrovolným dodavatelem inckého zlata. Mochicové stavěli z nepálených cihel města, která čítala až desítky tisíc obyvatel. Pyramidy vyrůstaly do výšky až 25 metrů, v pouštích oblastech budovali rozsáhlé zavlažovací systémy – jeden z nalezených akvaduktů byl dlouhý 45 km. Hlavní bůh měl ještě jaguáří tesáky.
Kolegy narkomany by možná mohla potěšit informace, že Mochicové začali jako první pěstovat koku (http://www.vyhnalek.kgb.cz/drugs/kokain.htm,
http://pablohonej.hyperlink.cz/pj3rerc.htm,
http://remedia.mednet.cz/pacienti/bylinky/omamne/kokain.htm) a zřejmě ji již žvýkali ve směsi s vápnem, kterýžto zvyk je v Peru dodnes oblíbený. V době Inků však později směli žvýkat koku pouze lidé zvlášť těžce pracující, jako narkózu ji však užívali i lékaři a na stole šlechty se občas objevoval mírně opojný nápoj z této suroviny.
Z hlediska písma nás však na Mochicích zajímají především geometrické značky, které byly vyrývány do fazolí pallares. Kresby na mochické keramice ukazují, že různě popsané fazole pak byly určitým způsobem řazeny za sebe. Logická je proto teorie, že se jedná o jakési písmo. Vzhledem k okolnostem je samozřejmě prakticky nemožné pokoušet je o jeho rozluštění, navíc existují i jiné možnosti – mohlo se např. jít o jakousi hazardní hru. Ještě jedna perlička: v mayštině znamená údajně sloveso “psát” doslova “rýt do fazole”, jedná se však zřejmě jen o shodu okolností.

A samozřejmě zůstávají ovšem další otázky: Pokud Olmékové měli nějaký podíl na vzniku chavinské kultury, proč neznáme žádné písemné památky z této doby? To během cesty mezi Mexikem a Peru umění psát zapomněli? Pokud znali písmo Mochicové, proč jej nepřevzali i jejich nástupci Chimuové?

Podnebí a zemědělství
Jaké je vlastně Peru? Především podnebně velmi rozmanité. Vyschlé a horké pobřeží, svahy And, náhorní rovina, pralesní území na východě. Zemědělství se zrodilo na horských svazích, tam, kde byly k dispozici přirozené srážky, nicméně největších výnosů bylo později dosahováno u pobřeží, když se podařilo zkrotit poušť rozsáhlými systémy zavlažovacích kanálů.
Zatímco u pobřeží byla od chavinských dob hlavní pěstovanou plodinou kukuřice, na náhorních rovinách rostly především brambory, kterým se daří ještě téměř do výšky 5 000 metrů – pěstování kukuřice ztrácí smysl již ve výšce kolem 3 500 metrů. Uvádí se, že Aymarové rozlišují stovky různých druhů brambor. Brambory se skladovaly především usušené na jakousi moučku, která se posléze opět rozdělávala s vodou – asi nějak podobně, jako se dnes připravuje instatní bramborová kaše.
Z hlediska historiků se každopádně jeví poměrně účelné rozdělit peruánské kultury na pobřežní a horské. Do té první kategorie patří především Nazca a Paracas v jižním Peru a Mochicové a Chimuové na severu, hlavními reprezentanty kultur horských jsou kromě vlastních Inků ještě Tiahuanaco a aymarská říše Collao.
Zemědělství starého Peru ale neznamená jen desítky pěstovaných rostlin, ale i domácí zvířata. Hlavním ochočeným zvířetem starého Peru byly lamy. Pokud s nimi pastýři trávili na horských svazích osamoceně část léta, docházelo údajně k poněkud zoofilním epizodám. Lamího původu jsou prý i některé pohlavní choroby, které dodnes sužují lidstvo.

Tiahuanaco
Na adresu vysokohorských civilizací již padla lehce kritická zmínka o tom, že máme sklon je jaksi přeceňovat. Každopádně ještě víc než vlastní říše Inků měla vysokohorský charakter kultura Tiahuanaco
(http://www.crystalinks.com/tiahuanaco.html,
http://www.infoplease.com/ce6/society/A0848670.html,
http://www.britannica.com/eb/article?eu=74263), která se tak může stát ideálním předmětem našich projekcí. Tiahunaco, “klenot And”, leží na bolivijské náhorní rovině (Altiplanu) v nadmořské výšce téměř 4 000 metrů. Jeho monumenty, především Brána slunce, jsou dnes známé až notoricky.
Město se zrodilo v době na přelomu letopočtu, vrchol kultury nastal okolo roku 1 000, o sto let později následuje náhlý zánik a opuštění města. Počet obyvatel Tiahunaca na vrcholu jeho moci se odhaduje na 30 tisíc. Kultura zasáhla poměrně široké území a jako hlavní projev jejího vlivu se po celém Peru a Bolívii objevoval motiv plačícího boha.
Postava znázorněná na známé bráně Slunce je pravděpodobně hlavním tiahuanackým bohem, kterého posléze Aymarové i Inkové označovali jako Con Ticci Viracocha. Jeho jméno se nakonec objevilo i ve známé Heyerdahlově knize Ve znamení Kon-Tiki. Viracochův kult prošel několika proměnami. Zatímco v době Tiahuanaca se jednalo o božstvo spíše kruté, v době Inků získal Viracocha rysy zcela duchovního stvořitele vesmíru. Inkové nahlíželi na Viracochův kult jako na určité privilegium vyšších vrstev a starali se, aby masy obyvatelstva uctívaly spíše sluneční božstvo (Inti), za jehož syny se vyhlásila i vládnoucí dynastie. Většina mýtů se každopádně shoduje v tom, že Viracocha vystoupil z vod jezera Titicaca a jeho prvním sídlem se stalo právě Tiahuanaco.
Tiahuanaco obohatilo i rejstřík, který používají archeologové k datování nálezů. Klasická metoda, kdy se chronologie určuje metodou radioaktivního uhlíku (C14), byla v případě Tiahuanaca doplněna o datování podle stupně hydratace obsidiánu.
Na Tiahuanaco pak navázala i kultura Aymarů (Collů). Hlavní město říše, Hatun Colla
(http://www.ereferaty.cz/index.asp?c=view&ID=107),
bylo posléze dobyto Inky, poslední aymarský král Chuchi Capac poražen, zajat a popraven po triumfu v ulicích Cuzca. Aymarové nicméně ještě stačili znepříjemnit dobyvatelům život několika povstáními.
Zdá se dokonce, že i vlastní dynastie Inků byla zřejmě aymarského původu, třebaže Inkové prosazovali jako hlavní jazyk své říše kečuánštinu (http://www.jps.net/redcoral/Pach.html#Quechua), kterou se mluvilo v cuzcanském údolí.

Příbuzenské sňatky
Inkové (toto označení se používá buď pro celý národ, nebo pouze pro vládce, což může být zdrojem řady nedorozumění) měli k dispozici obrovské harémy. Jejich legitimní manželkou se však stávala vlastní sestra a z tohoto svazku také vzešel nástupce. Příbuzenské sňatky se omezovaly výhradně na královskou rodinu a pro ostatní obyvatele byly tabu pod trestem smrti.
Nebudu se pouštět do freudovských výkladů, ale zajímavý je pohled z hlediska genetiky: Příbuzenské sňatky by měly být tabu z toho důvodu, že při nich snadno dochází k hromadění škodlivých mutací. Ve vládnoucí inkovské vrstvě však žádné příznaky degenerací zaznamenány nejsou, přitom jejich říše existovala od 12. století – třebaže ne všichni vládci byli potomky sourozenecké dvojice (seznam vládců říše Inků a jejich příbuzenské vztahy viz např.
http://www.flick.com/onomastikon/America/South-Central/Inca.htm).
Mimochodem, většina genetiků je dnes přesvědčena, že určitý malý stupeň příbuznosti mezi rodiči je naopak žádoucí. Optimální jsou prý různí bratranci a sestřenice z druhých či třetích kolen.

Zlato
Když Atahualpa prosil Pizarra o svobodu, nabídl mu jako výkupné obrovské množství zlata – slíbil, že tímto kovem zaplní místnost až po výšku člověka. Svého slibu by téměř dostál, ovšem Pizarro jej nechal pod falešnou záminkou popravit, ještě než se místnost podařilo naplnit. Indiáni, kteří přinášeli zlato, pak značnou část šperků do Cajamarky vůbec nedopravili, ale poklad kdesi ukryli. Dodnes řadu lidí trápí, kde se ony poklady mohou skrývat. Jsou snad v pralesích Urubamby? Nebo byly ukryty v Ekvádoru, někde nedaleko Quita, Atahuaplova rodného města? Záhada je nevyluštěná a inspiruje řadu hledačů pokladů k novým výpravám.
S inckým zlatem se pojí i několik dalších příběhů. Tak když vznikl novoincký stát, nabídl Manco Capac II. Španělům, že pokud Peru navždy opustí, dá jim všechno zlato země – prý stokrát víc, než dobyvatelé dosud získali. Španělé nabídku ovšem odmítli a při vyjednávání nechali Manca zavraždit.
Sami Inkové získali většinu svého zlata vyvrácením konkurenční říše Chimuů, státu s vyšší civilizační úrovní než měli v té době kečuánští horalé. Jak samotné zlato, tak i většina kvalifikovaných řemeslníků, se do Cuzca dostala z dobyté chimuánské metropole Chan Chan (http://www.labyrinthina.com/chimu.htm,
http://www.unesco.org/whc/sites/366.htm)
– město padlo do rukou Inků po několikaleté válce roku 1476. Za pozornost snad stojí, že konflikt mezi Inky a Chimuy vypukl původně o město Cajamarca, kde později Pizarro dopadne Atahualpu. Jak vidno, (téměř) všechny cesty vedou do Cajamarky.
A ještě jednu zcela okrajovou poznámku k inckému zlatu: pokud se dnes zveřejňuje jako jeden ze stěžejních ekonomických ukazatelů míra inflace, pak se jedná o jev, který byl až do zámořských objevů v Evropě údajně prakticky neznámý. Byl to právě příliv obrovského množství zlata z kolonií, který stál u kořene záludné inflační spirály. Nejsa ekonomem, nebudu tuto teorii dále rozvíjet a rád se nechám poučit o tom, že to není tak jednoduché.

Novoincký stát
Jedním z nejznámějších, až by se dalo říct “profláknutých”, památek z doby Inků je Machu Picchu (viz rozcestník na Yahoo spolu s odkazy na hned několik fotogalerií), město, které pochází až z doby po španělském vpádu. Méně se však ví o jiné incké památce z koloniální doby, Vilcabambě
(http://www.adonde.com/historia/1536vilcabamba.htm).
To bylo totiž tak: Když Inkové povstali proti Španělům a pokusili se obnovit svoji říši, nedokázali se zmocnit hlavních měst. Ačkoliv se již naučili používat střelné zbraně, přesto se přímým střetům raději vyhýbali a svoji moc postavili na ovládnutí nepřístupných horských oblastí. Hlavním městem novoinckého stát se tak stalo nikoliv Cuzco (to zůstávalo stále v moci Španělů), ale lehce tajemná,už na okraji pralesa ležící Vilcabamba.

Zatímco do Machu Picchu Španělé nikdy nevstoupili, Vilcamabmu se jim podařilo dobýt, nicméně posléze bylo město “zapomenuto” a muselo být znovu objeveno v roce 1976 polskou historičkou Elzbietou Dzikowskou. Právě při pátrání po Vilcabambě bylo přitom na počátku tohoto století (1911) také jaksi mimochodem objeveno Macu Picchu.
Roku 1572 pak Francisco de Toledo Inky definitivně porazil, poslední vládce Tupac Amaru (http://www.geocities.com/Athens/Olympus/4844/tupac_amaru.html)
byl popraven a říše synů slunce nebylo více.

***
Nejznámější peruánské kultury a jejich přibližná chronologie
Chavin – 1000 – 300 př. n. l.
Paracas – 300 př. n. l. – 0
Nazca – 0 – 700
Mochicové – 1. – 8. století
Tiahuanaco – 0 – 1100
Aymarové – 12. – 15. století
Chimuové 12. – 15. století
Inkové 12. – 16. století
***

Zkrácená verze tohoto článku vyšla v časopise Internet (http://www.inetmag.cz).
Děkujeme redakci za svolení publikovat tento materiál také na serveru Scienceworld.

autor Pavel Houser