Student World

Na Science Worldu jsme se již několikrát zabývali otázkami filozofie a metodologie vědy, taktéž pak příběhem Ignáce Semmelweise, objevitele horečky omladnic (v souvislosti s knihou Špinavé ruce, která nedávno vyšla i v češtině).
Zuzana Parusniková právě na příklad Semmelweisova osudu demonstruje rozdíl mezi myšlením Poppera a Kuhna.

Popper na rozdíl od Kuhna především popíral sociologický a psychologický rozměr vývoje poznání. Sociologie a psychologie není podle Poppera kompetentní k hodnocení vědeckých teorií. Kuhn naproti tomu zpochybňoval princip falzfikovatelnosti – pokud vědec objeví bílého havrana, nebude to vést k vyvrácení věty "všichni havrani jsou černí", ale spíše to povede k definici zcela nového druhu.
To všechno jsou spíše perličky – v jádru jde o to, že podle Poppera ve vědě sice působí psychologické a iracionální aspekty, ty jsou však díky neustálému kritickému procesu eliminovány (a zde vystupuje u Poppera do popředí i morální-normativní prvek – takto by tomu alespoň MĚLO být). Z vědy je tak subjektivní faktor tímto procesem odstraňován a právě proto má věda privilegované postavení mezi ostatními systémy přístupu ke světu.
Popper de facto obviňoval Kuhna, že jeho představa vzájemně nesouměřitelných systémů-paradigmat zavádí do vědy jednak iracionalitu (protože mezi jazykem různých rámců není možný překlad), za druhé ji pak vydává všanc politice, náboženství či ideologii. Kuhn pak podle Poppera není vlastně filozofem vědy, ale spíše glosátorem její historie. Popper byl přesvědčen, že ve vědě neexistují kuhnovské revoluce, ale vývoj poznání má kontinuální platnost směřující k vyšší pravdivosti. (Poznámka: Popper ovšem na druhé straně odmítal historismus, takže netvrdil, že tomu takto musí být i v budoucnu.)

Zuzana Parusniková ukazuje rozdíl mezi popperovským a kuhnovským přístupem na příkladu Ignáce Semmelweise (viz např. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/BC19A739B0F42FA0C1256FE700654237
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/1E8387CA5AF27E46C1256FFA006DCADB)

Fakt, že Semmelweis byl většinou svých současníků odmítnut (i to, kdo ho podporovali, často jeho názory na charakter horečky omladnic ve skutečnosti nepochopili), může favorizovat Kuhnův přístup. Semmelweisovo okolí dlelo ve starém paradigmatu, a novinku prostě odmítlo. Nicméně – opět kuhnovsky chápáno – odmítnutí nic nevyřešilo, protože trhliny v paradigmatu se množily, až došlo k "vědecké revoluci" (zde přitom stojí za pozornost další aspekt – Kuhn spojuje vědecké revoluce i s generační výměnou; paradigma se vymění, když příznivci starého systému prostě vymřou).
Popperovsky chápáno však celý příběh vychází úplně jinak. Požadavek racionality vede prostě k neustálým pokusům o empirickou falzifikaci a tím i k zavržení takto vyvrácených hypotéz. Což se nakonec podařilo i v tomto případě. Ono "množení trhlin" odpovídá prostě falsifikaci.
Popper však současně ukazuje, že rozum/racionalita nemá ani tak funkci konstruktivní či potvrzovací, ale spíše kritickou a destruktivní. Slouží pro falzifikace, ale současně nám nikdy nedokáže poskytnout pozitivní důkaz. To, že teorie dosud nefalzifikované označujeme jako pravdivé, je pak spíše jazykový obrat (autorka používá pro takové "zatím platné" teorie i označení "koroborované"). Myšlení je podle Poppera neukotvené a nejisté, dovoluje pochybovat a slouží k eliminaci nepravd… Z toho hlediska je pak Popper radikálnější než Kuhn, pro kterého má racionalita i schopnost pozitivního důkazu (byť omezenou na konkrétní paradigma).

Zdroj: Zuzana Parusniková: Kuhn versus Popper, Filosofický časopis 2/2005

Poznámky:
– Jak naložit s tím, zda je princip falzifikace sám fazifikovatelný?
– V matematice jistě existují i "pozitivní" důkazy. Kde pak přesně vede hranice mezi matematikou a dalšími přírodními vědami?
– Jak naložit s hypotézami, které jsou spíše dokazatelné než falzifikovatelné? (např. posmrtný život – mohu zažít pozitivní důkaz, nikoliv však negativní…)
– Pokud experiment nedá očekávaný výsledek, co je vlastně falzifikovano? (neplatí teorie o pohybu hvězd, nebo neplatí pravidla pro konstrukci dalekohledů, nebo…? Viz postpopperovské systémy, všemožné pavučiny víry apod. u Quina, Davidsona a spol. Spíše než pravidlo falzifikace zde pak vystupuje do popředí jakési obecnější "pravidlo odvozování"…)

autor Pavel Houser