Antická kultura v mnoha ohledech dosáhla úrovně překonané až v novověku. Nejde přitom jen o matematiku, ale i o organizaci výroby. Období posledních staletí př. n. l. nebyla nepodobná tomu, co se v Anglii dělo na začátku průmyslové revoluce. I zde ale platí, že na nadějný vývoj se nepodařilo navázat.
V helénistických státech od 3. stol. př. n. l. a v Římě/Itálii včetně Sicílie od 2. stol. př. n. l. začaly vznikat manufaktury a probíhala rozsáhlá specializace výroby. Namísto rodinných hospodářství nastoupily latifundie a tzv. villy – v prvním případě se jednalo o spíše extenzivní obdělávání rozsáhlejších oblastí s vysokým podílem pastevectví, ve druhém pak už o skutečně „průmyslové“ intenzivní zemědělství specializované na jedinou plodinu. Převážně samozásobitelské zemědělství ustoupilo plodinám produkovaným pro trh.
Podobný trend nastoupil i v řemesle. Dále existovaly drobné krámky a dílny, nicméně i zde vývoj směřoval k průmyslové výrobě, specializaci, organizaci práce a systematickému zjednodušování, racionalizaci pracovních postupů. I když latifundie, villy i velké díly byly založené na masové práci otroků, nijak to neznamenalo zastavení technologického vývoje (např. glazura na keramiku se přestala nanášet štětcem a namísto toho se volilo ponoření). Masová výroba s sebou nesla i uniformizaci a zaměnitelnost jednotlivých výrobků – třeba všechny vázy měly vyraženy stejnou značku. Vzestup produktivity opravdu připomínal 18. století v Anglii, včetně toho, že jedinec, ať už otrok či svobodný dělník, nevytvářel produkt jako celek, ale prováděl pouze určitý úkon.
Jeden podstatný rozdíl zde nicméně existoval – i v racionalizovaných římských dílnách hrály menší úlohu stroje. V tomto ohledu antické období zaostávalo i za středověkem, snad až na určité speciální systémy, jako byly válečné stroje nebo obří lodi vozící do Říma obilí. Samotné myšlenky byly známy (viz i Heronův parní stroj), nebyly však uváděny do praxe, nebo alespoň ne v takové míře (vodní pily a mlýny). Tvrdí se, že zčásti to bylo pro nezájem „stoických“ antických myslitelů o praktické problémy, zčásti kvůli dostupnosti levné otrocké práce – jenže to může být jen zjednodušený názor, výše uváděné snahy o racionalizaci ukazují, že zase tak levná otrocká práce nebyla. Navíc třeba lisy na olej či víno byly těsně před přelomem letopočtu dovedeny na úroveň, která se od té doby téměř nezměnila.
„Využívání otroků nebylo nijak v rozporu s hledáním nových technických postupů,“ píše autor doslova.
Spíše než samotné otrokářství může za úpadek a pád antického světa kombinace jiných faktorů. Každopádně popsaný výrobní systém se v Itálii začal hroutit už ve 2. stol. n. l. Tehdy samozřejmě ubylo dobyvačných válek, takže otroky nebylo možné tak snadno doplňovat, to však asi samotnou příčinou proměny nebylo (otroků žilo v Římské říši stále dost). Navíc je zajímavé, že úpadek italského průmyslu nastal v době, kdy Římská říše jako celek, respektive provincie, ještě alespoň navenek prosperovala…
Zdroj: Andera Giardina (editor): Římský člověk a jeho svět, Vyšehrad 2014, část Yvon Thébert: Otrok
