pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Že středověké město bylo s hygienou asi poněkud na štíru, to tušíme. Některé podrobnosti o tom, jak vypadal Londýn, jsou však přesto poněkud nečekané…
Situace Londýna byla dána tím, že zhruba od počátku normanské vlády se ve městě začalo projevovat přelidnění, nicméně dlouho trvalo, než metropole začala růst přes hradby (de facto původní římské) či přírodní překážky (řeky, nejen Temže). Ještě ve 12. století měl sice Londýn méně obyvatel než v římské době, nicméně i tak to bylo asi 75 000 lidí.
Místa se zoufale nedostávalo, takže běžné bylo bydlet v podkroví či sklepě a přízemí využívat jako krámek/dílnu. Prodavači ryb měli dokonce na konci pracovního dne ve zvyku složit stánek a uložit se pod něj.
Domy se směrem vzhůru rozšiřovaly: ulice měly téměř podobu tunelu a skoro se dotýkaly i patrové domy nad vodními toky. Londýn sice již asi od 13. století měl veřejné osvětlení (svíčky v lucernách), to ale zdaleka nestačilo. I ve dne zde bylo šero. Zejména jezdec na koni mohl snadno přijít k úhoně. Ve snaze maximálně využít místa čněly z domů totiž nejrůznější předměty do ulice – zejména vývěsní štíty hospod či nevěstinců. Ulice byly také permanentně ucpané kárami a povozy – dopravní zácpa není jevem nikterak moderním.
Všude ležely hromady odpadků a suti. Propusti pro říčku Walbrook u severní hradby přestaly sloužit už ve 12. století; říčka se roztékala a měnila v bažinu, v létě zdroj bodavého hmyzu. U vchodů do domů si lidé stavěli chlívky pro vepře, prasata se rochnila i volně v ulicích a prohrabávala odpadky. Uhynulá zvířata se házela do řek – jedno z ramen bylo v 15. století údajně zcela zaplněno mrtvými psy. U bran čtvrtí stály veřejné latríny, kam ale zase lidé tajně vyhazovali suť, takže obsah latrín poté doslova přetékal. Výkaly z domů se běžně vylévaly na ulici před dům, vyhazovala se taktéž hnijící sláma používaná jako podestýlka i v lidských obydlích. Vše doplňovaly zbytky z řeznictví a hojných ryb. Ani pohodlný šlechtický dům, ani hromady voňavek nemohly zakrýt puch, který zaplavoval celé město.
Pouze hlavní ulice byly rovné, ty postranní připomínaly úplný chaos. Uprostřed ulic tekla či stála stoka; často se takhle do jedné ulice vešly i dva „potoky“ po krajích. Chodci samozřejmě chodili mimo ně, i tak se ale brodili v odpadcích. Metaři nestačili na úklid, velmi mírně jim v tom pomáhala hejna luňáků a vran, která se snášela do odpadků.
Správa města se zvyklostmi obyvatel marně bojovala pomocí zákazů. Kromě základních hygienických předpisů se snažila ve městě omezit malomocenství i používání hořlavých stavebních materiálů (chudší obydlí nadto neměla komíny). Život ohrožovaly časté požáry, a to i přesto, že od 12. století postupně přibývalo kamenných budov. Epidemii moru v letech 1348-49 podlehly asi 2/3 obyvatel města. Londýn byl prolezlý hmyzem a třebaže od 13. století začaly být zřizovány nádrže s relativně čistou vodou, drtivá většina se stejně brala ze zapáchající Temže.
Zdroj: Christopher Hibbert: Londýn, Lidové noviny, Praha 1998
Poznámka:
Život středověkého rolníka byl samozřejmě také dosti krušný. Otázka je, zda by se na městě vs. na venkově dala nějak srovnat tehdejší průměrná délka života (obecně ve městě zřejmě žili lidé lépe sociálně situovaní, to samozřejmě také bude hrát roli). Odkazovaná kniha popisuje, že ve městě už ve středověku „kypěl život“, svět byl pestrý, maškarní průvody se střídaly s pitkami, všude znělo překřikování prodavačů. Londýn tedy tehdejším lidem nepřipadal zdaleka jen hnusný, ale také krásný. To samozřejmě neznamená, že jim stoka uprostřed ulice nevadila, takový pocit není jen současná „civilizační zhýčkanost“.
