Víte, kdo vlastně byl Narkissos, asi vám známější pod jménem Narcis? Plachý člověk (respektive bůh nebo polobůh – u starých Řeků se to nebralo tak striktně) se zálibou v osamělých toulkách po lesích. Ideální vlastnosti pro celkem pohodový život, řeknete si možná. Ne tak docela.
Říční nymfy, které mladíka pokládaly za samolibého, si stěžovali bohyni Afroditě, že jim nevěnuje dostatečnou pozornost. Byly v tom samozřejmě ještě nějaké citové kolapsy a nymfa Echó se kvůli Narcisovi soužila tak důkladně, že z ní zbyl pouze hlas (echó – ozvěna). Tím Narcis definitivně překročil meze akceptovatelné tolerance – konec konců, co by mu udělalo, kdyby chodil po lesích i s Echó – a bohyně lásky Afrodita pak na něj seslala trest. Mladík se zamiloval do svého vlastního obrazu, který spatřil v lesní studánce. Zhlížel se v hladině tak dlouho, až se utrápil (v jiné podobě příběhu spadl marnou touhou do studánky a utopil se). Uznáte asi, že to není právě případ hodný následování.
Čímž jsme nenápadně uvedli na scénu bohyni Afroditu (apk.net/~fjk/aphro.html, http://www.arthistory.sbc.edu/imageswomen/papers/lombardiaphrodite/aphrodite.html) a můžeme se na ni podívat podrobněji. Nemusí to být špatný pohled, asi nikoho nepřekvapí, že jako bohyně lásky byla také krásná. Co ale o ní víme dál? Zrodila se lehce podivným způsobem: podle nejrozšířenější verze byl jejím otcem bůh Uranos. Toho svrhl jeho syn Kronos (který byl sám posléze poražen vlastním synem Diem) a připravil ho přitom o jistý orgán. Přitom ještě došlo k aktu, následkem něhož otěhotněla přímo voda u kyperských břehů a z mořských vln se zrodila naše bohyně. Dlužno dodat, že jiné mýty vykládající Afroditin původ se ovšem držely poněkud více při zemi. Podle nich byl otcem Afrodity sám nejvyšší bůh Zeus.
Jaké další události byly nějak spojovány s naší bohyní?Těžko přehlédnout její roli při pádu Tróje (Trojská válka viz např. http://www.perseus.tufts.edu/classes/KOp.html nebo rozcestník na dir.yahoo.com/Society_and_Culture/Mythology_and_Folklore/Mythology/Greek/Trojan_War/). Ostatní bohyně účastnící se konkursu o prokleté jablko však Afrodita neporazila svou krásou, ale nerozhodného arbitra Parida dokázala podplatit slibem lásky nejkrásnější pozemšťanky. Paris si v konkurenci slávy, kterou mu nabízela Athéna, a bohatství, jež mu slibovala Héra, zvolil asi správně, i když můžeme předpokládat, že v den pádu Tróje měli jeho spoluobčané na jeho hodnotový žebříček trochu jiný názor :-). Paridovi však své výhrady již sdělit nemohli, neboť trojský princ byl v té době mrtvý – řecký lučištník Filoktétés jej zasáhl otrávenou střelou, a tentokrát nešlo o šíp Amorův.
Zatím jsme Afrodítu představili v poněkud záporném světle, ale nekřivděme ji. Kyperskému sochaři Pygmaliónovi oživila např. mramorovou sochu, do které se zamiloval. Až mrákotně přitažlivou věcí, která je silně spojena s bohyněmi lásky, bývá strašlivá ambivalence. Tak například tyto bohyně samy mnohdy nemívají v lásce štěstí. Afroditiným manželem byl chromý a z kovářské výhně věčně ukoptěný Hefaistos. Afroditiny zálety s bohem války Áreem byly odhaleny za poněkud trapných okolností. Co však bylo ze všeho nejhorší, Afrodítin skutečný miláček Adonis tragicky zahynul na lovu pod kančími tesáky. Zeus se však nakonec nad Afrodítou alespoň částečně smiloval a na půl roku pouštěl Adonida z podsvětí – samozřejmě na období jara a léta.
Ani sám Erós (latinský Amor, viz např. http://www.loggia.com/myth/eros.html, http://www.users.globalnet.co.uk/~loxias/cupid/eros.htm) neměl svá milostná dobrodružství právě bez problémů a jeho vztah k pozemské dívce Psýché (Psýché jako planetka viz např. astro.pef.zcu.cz/slunecni_soustava/planetky/psyche.html) neskončil katastrofou jen díky tomu, že intervenoval samotný Zeus a zajistil Psýché nesmrtelnost.
S Afroditou byla spojovaná celá řada zajímavých symbolů. Vojtěch Zamarovský ve svém abecedních přehledů hrdinů antických bájí uvádí konkrétně myrtu, růži, jablko, mák, holubici, delfína, vlaštovku a lípu. Afrodítinou planetou byla samozřejmě Venuše. Darem Afrodítiným je v jistém smyslu téměř celé hvězdné nebe (Perseus, Andromeda, Kassiopea, Ariadna, Kallistó…), v němž je mnoho útvarů pojmenováno právě v souvislosti s milostnými příběhy. Konec konců, řecká mytologie je v tomto vůbec podivně červenoknihovní. Láska stojí přímo v srdci obou homérských eposů, což v mytologiích nemusí nutně být pravidlem. Možná to bylo pociťováno i trochu negativně a antičtí intelektuálové nad tím třeba ohrnovali nos podobně jako dnes my nad “romantickými” seriály TV Nova. Jeden z křesťanských kritiků dokonce napsal, že Řekové “popsali celé nebe erotickými příběhy.”
Jenže je to zase složitější. U Řeků zahrnuje hlavní slovo pro lásku – eros – poněkud širší okruh asociací. Asi nejadekvátnější je ho překládat jako touha (trochu odlišné významy mají další řecké výrazy rovněž překládané jako láska – fília a agape). Tak může Afrodíta i Éros vystupovat v Platónově spisu Faidros (Platónovy dialogy ke stažení v angličtině viz http://www.geocities.com/Athens/Academy/3963/browse.htm, diskuse o postavení dialogu Faidros mezi dalšími Platónovými spisy viz profil.muni.cz/04_2000/kopeckova_faidros.html) současně i jako bytosti, které řídí duši na cestě k její vlastní nebeské prapodstatě. On i Platón (http://www.briantaylor.com/Plato.htm, http://phd.evansville.edu/plato.htm, http://http://www.rit.edu/~flwstv/plato.html, Česká platónská společnost viz http://http://www.ff.cuni.cz/ustavy/ufil/platon/cpls.html, Platon v češtině na richi.hyperlink.cz/autor/platon.html) sám, třebaže dnes slovo platonický téměř splývá s výrazem “asexuální”, věnoval lásce hned několik ze svých dialogů. Tedy opět značná ambivalence.
Lásku ve zduchovnělé podobě pak představovala paradoxně i panenská Athéna (198.248.56.50/~jjackson/athe.html, http://www.perseus.tufts.edu/Hercules/athena.html, inspire.ospi.wednet.edu:8001/project/teacher/goddess). Podle E. R. Doddse (kniha Řekové a iracionálno, anglický originál The Greeks and the Irrational) byla Athéna navíc zřejmě jedinou řeckou bohyni, po níž její vyznavači nejen něco chtěli, ale jíž také současně sami milovali. Nejvyšší popularitu měla samozřejmě Athéna ve stejnojmenném městě (Athéna zvítězila o patronát nad městem po souboji s bohem moře Poseidónem, když zemi věnovala olivu – http://www.indiana.edu/~kglowack/athens/).
Dle švýcarského psychologa C. G. Junga (rozcestník na Yahoo viz – dir.yahoo.com/Social_Science/Psychology/Psychologists/Jung__Carl_Gustav__1875_1961_/) jsou pak příběhy vázané na Athénu prvním pokusem překonat "obyčejný" lidský úděl a naznačit, že i člověk sám se může podílet na božském řádu. O komplikovanosti problému svědčí pak i fakt, že Athéna byla kromě jiného také bohyní moudrosti a války.
Stejně jako Afrodita měla i Athéna poněkud nevšední zrození. Její duchovní podstata i atributy bohyně moudrosti vyplývaly už z toho, že se narodila bez matky přímo z Diovy hlavy. Jednalo se tedy vlastně o Diovu myšlenku. A když slyšíme toto slovo, dostáváme se již blízko k ústřednímu termínu, z něhož posléze vyroste celá řecká filosofie: pojmu logos. Právě ten byl prohlášen za ústřední kosmickou substanci, jakousi duši kosmu (přičemž kosmos v řeckém myšlení zahrnoval uspořádanou část vesmíru, byl protikladem chaosu). S překladem výrazu logos je to opět ošemetné. Pokud se toto slovo vyskytuje v biblických textech, do češtiny je tradičně překládáno jako “slovo”, ale jeho význam je daleko širší (alespoň nějaký pokus o slovník starořečtina-angličtina je na http://www.kypros.org/cgi-bin/lexicon/). Dodnes ho můžeme slyšet třeba v názvech jednotlivých vědních oborů (biologie, geologie…), takže znamená i něco jako "věda". Jak tedy vidno, věda má s láskou společného víc, než by se na první pohled zdálo :-).
Symboly spjaté s Athénou a logem pak na konci antického období do sebe nasála i řada z nových nábožensko-filosofických systémů. Tak např. pro gnostiky byla zprostředkujícím činitelem k lidskému spasení božská moudrost, Sofia (Pistis Sofia je dokonce jméno jednoho z gnostických traktátů – viz např. http://www.inext.cz/astrologician/sofia.html nebo bookz.webpark.cz/bookz/sk-cz/sofia.htm). Určité rysy této symboliky podařilo uchovat i v raném křesťanství (Logos byl ztotožňován tu s duchem svatým, tu s Kristem), ale původní bohatství archetypu bylo již značně redukováno (názor je to subjektivní :-)) a logos minimálně ztratil veškeré ženské prvky.
Při dalším internetovém lovu informací o antických božstvech lásky a souvisejících příbězích můžete zkusit následující adresy: http://www.pantheon.org/areas/mythology/europe/greek/ (Antická část na Encyklopedia Mythica,mj. obsahuje mj. genealogické stromy bohů a hrdinů), přehledy řeckých bohů na http://www.geocities.com/Athens/Thebes/3867/theoi.html, http://www3.sympatico.ca/untangle/greek.html, http://www.hol.gr/greece/ancgods.htm, 198.248.56.50/~jjackson/oly.html či zcela obecné sajty a rozcestníky http://www.loggia.com/myth/content.html, homepage.mac.com/cparada/GML/ a http://www.greekmythology.com/. Náboženstvím zcela obecně se pak zabývá třeba slovník na kna.cz/encyklopedie.php.
Asi tušíte, že při zadání řetězce Amor do internetového vyhledávače dostanete odkazů celou řadu a ne všechny budou o mytologii :-). Krom očekávané erotiky a červené knihovny najdete také stránky věnované astronomii (astronomický slovníček viz např. http://www.astro.cz/adict/). Sympatické je, že podle antických božstev se v jinak dosti technokratickém počítačovém jmenuje celá řada internetových serverů – jistě se to nějak chvályhodně projeví na jejich logu :-).
Tím tedy skončíme s antikou a přejděme, bohužel už jen relativně stručně, k dalším mytologiím. Zatímco v Řecku bylo s láskou spojeno téměř vše, mnohde ani neexistovala bohyně lásky jako samostatné božstvo a uctívány byly pouze bytosti zodpovědné za vegetaci/úrodu. Rozdíly samozřejmě stojí za podrobnější studii. Jako hypotézu bych se pokusil navrhnout, že nejvíc "láskyprostá" byla pastevecká společenství, neboť v nichž bylo nejhorší postavení žen. Jednou z odpovědí na otázku, proč si Řekové tolik cenili lásky, může být i fakt, že jejich náboženství bylo přinejmenším zpočátku mnohem více upřeno k životu tomuto než k tomu posmrtnému – Achilleus Odysseovi říká, když mu líčí život v podsvětí: "Oráčem být bych chtěl raději a v cizině sloužit… nežli tu v Hádově sídle být všech těch zesnulých vládcem."
Jaká je tedy úloha bohyň lásky v dalších mytologických systémech? Někteří zdánlivě drsní bohové severských ság měli lásku v žebříčku hodnot postavenou ve skutečnosti docela vysoko a kvůli svým vyvoleným se klidně vzdávali i kouzelných mečů. Z moci lásky se odvíjí celá řada germánských mýtů, třeba ponurý příběh Nibelungů.
Hlavní germánskou bohyní lásky byla Freja (freyja.freehomepage.com/), po níž je v některých jazycích dodnes pojmenován jeden den v týdnu (hádejte, který to je :-)). Láska je spojena s bohatstvím – zlato je v severské poezii někdy opisováno jako "Frejiny slzy". Nejcennějším Frejiným šperkem byl náhrdelník Brisingamen, který Freja získala za noc strávenou se čtyřmi trpaslíky-klenotníky (http://www.tonic-pages.webz.cz/priprava/runy/runy1.html). Bohyně lásky však byla navíc spojována i s válkou. Do sídla Freji, do Folkvangu, přichází polovina padlých. Zbytek mrtvých bojovníků samozřejmě míří za Odinem do síní Valhaly. Podobně jak Afrodita, i Freja měla vztah také k myrtě.
Pokus o srovnání řecké a severské mytologie zkuste přečíst na webhome.idirect.com/~donlong/. Zajímavostí také je, že na rozdíl od antického polyteismu je víra starých Germánů do jisté míry stále živá. Příslušné náboženství je rozšířeno především na Islandu a označuje se jako Asatru (viz např. http://www.wizardrealm.com/norse/links.html, http://www.religioustolerance.org/asatru.htm, rozcestník na Yahoo na dir.yahoo.com/Society_and_Culture/Religion_and_Spirituality/Faiths_and_Practices/Paganism/Traditions_and_Paths/Asatru/).
Pojďme nyní na Přední východ. V egyptské mytologii vykazuje zřejmě nejvýraznější milostný motiv mýtus o Éset (řecky Isis) a Usírovi. I když se samozřejmě bohové lásky a plodnosti se překrývají pouze částečně, určitá vazba na vegetační cykly, podobná jako ve vztahu Afrodita-Adonis, zde opět existuje. Ještě výraznější je to pak v případě syrsko-fénické bohyně lásky Astarté, kterou postihlo v osobním životě neštěstí velmi podobné tomu Afroditinu.
Velké bohatství symbolů a asociací je navázáno především na sumerskou Inannu. Babyloňané tuto bohyni překřitili na Ištar a pokud vám toto jméno přijde podezřele podobné výrazu Astarté, pak se nemýlíte. (O babylonské mytologii viz např. http://www-relg-studies.scu.edu/netcours/hb/sess4/gilgames.htm nebo pubpages.unh.edu/~cbsiren/assyrbabyl-faq.html, na stejném serveru pak najdete i mýty sumerské a ugaritské)
Innana vystupuje velmi výrazně v několika staromezopotámských příbězích. Bohyně lásky má v první řadě bezprostřední vztah ke zkáze, kterou pravidelně chystá svým milencům (trochu jako kdyby vstoupili do příliš silného žáru – nabízí se paralela s osudem Ikara). To jí také vyčítá Gilgameš, když mu Inanna nabízí svoji přízeň.
"Inanno, milovala jsi lva, v bitvě proslulého
a žal jsi mu dala zakusit,
milovala jsi koně rychlého
a nohy nechala’s mu zlámat…
Mám se teď já tvým milencem stát?"
Výsledkem urážky bohyně a následného konfliktu je pak smrt Gilgamešova přítele Enkidua a Gilgamešovo slavné hledání nesmrtelnosti.
Dalším zajímavým mýtem je sestup Inanny do podsvětí, kam se vypraví navštívit svoji sestru Ereškigal, bohyni smrti. (Láska je tedy v tomto případě opět sestrou smrti.) Ereškigal nechá Inannu zabít. Posléze je však bohyně oživena a vysvobozena z podsvětí posly nejvyššího boha Marduka. Má však za sebe poslat nějakou náhradu, neboť počet mrtvých zapsaných jednou v podsvětní knize už musí zůstat zachován. Inanna se rozhodne nechat zemřít svého tehdejšího manžela Dummuziho. Jde jednak o další přírůstek do množiny mužů, kteří na bohyni lásky nemají právě dobrou vzpomínku, současně se tak opět dostaneme k přírodním cyklům. Dummuzi je totiž bůh vegetace a už asi tušíte, jak celá záležitost skončí: budou jej nakonec na část roku z podsvětí vypouštět.
Co se týče dalších symbolů: Inanninou planetou byla zase Venuše. Jako zvíře se k ní váže lev, ale také býk (právě zuřivého nebeského býka posílá Inanna na Uruk, když je odmítnuta Gilgamešem). Inanna má kromě jiného také úzký vztah k alkoholismu a vydrží obracet rundy i s těmi největšími pijáky. Ač bohyně lásky, jde současně také o patronkou bojovníků, v mýtech je rovněž označována jako "paní bitev a bojů".
A jaký je vlastně závěr toho všeho? Symboly, které se váží na jednotlivá božstva, nejsou zcela náhodné. Vyjadřují jakási vnitřní propojení, které je vlastní např. také (alespoň některým) snům. Z našeho srovnání nám vyvstaly hlubinné vazby nejen mezi láskou a plodností polí (to bychom mohli očekávat), ale také vztahy lásky s válkou, moudrostí a smrtí. Mýty jsou podivuhodně dvojznačné. K jednotlivým božstvům se váže i celá řada dalších atributů, různých emblémových hvězd/planet, rostlin, zvířat, ale třeba i geometrických útvarů nebo odpovídajících číslic. Tomuto článku se snad podařilo shromáždit několik analogií spadajících do této kategorie.
Samozřejmě tu ale zůstává minimálně jeden problém: Symboly můžeme poskládat do vzájemných vztahů a popsat mnoho řádek jejich interpretacemi. Má to jistě smysl, bohatství symbolu tím však nevyčerpáme. A navíc, ony symboly nejsou jen předměty, která máme správně vepsat do křížovky a vítězně přečíst tajenku. Jsou to současně i naše osobní psychické obsahy a jako takové by v ideálním případě měly být námi nejen vyloženy, ale i emocionálně prožity.
A jen poslední poznámka (nejen) pro následná studia na Internetu: Problém dalšího hledání, ale i samotného tohoto textu, je přepis jmen. Angličtina se liší od češtiny, kde je navíc potíž s diakritikou. Tak objevíte označení Éros i Eros, Aténa, Athena či Athéna, setkáte se s Inanou, Innanou i Inannou, Freja je na Internetu samozřejmě Freya, Afrodita (nebo Afrodíta či Afrodíté?) se píše s "ph" (Aphrodite). A tak dále.
Zkrácená verze tohoto článku vyšla v časopisu Internet. Děkujeme redakci za svolení publikovat tento text také na serveru Scienceworld.
