Student World

Příběh o Narcisovi, který se zamiloval do vlastního obrazu na hladině studánky a posléze se v marné touze po něm utrápil/utopil, není právě lákavý. Jak ho interpretuje Thomas Moore ve své Knize o duši?
Nejprve malý citát závěru díla:" Narcisovi společníci hledají jeho tělo, ale nemohou ho najít. Na místě najdou jenom květinu se žlutým středem a bílými lístky. Vidíme narcismus, původně tvrdý jako mramor, nyní proměněný v měkkou, pružnou tvář květiny narcis… Příběh začíná přímým sebeovládáním a končí rozkvětem osobnosti… V symptomu máme vidět mýtus."
Dle autora nám mýtus říká, že na ego a egoismus bychom se neměli dívat negativně. Duše má mnohé potřeby, je polyteistická, má stránky, které se nám na první pohled nemusí jevit půvabné. Měli bychom uznat, že i v narcismu je tedy pozitivní hodnota. "Ego potřebuje lásku, vyžaduje pozornost a chce se předvádět."
To je Moorovo pojetí tohoto komplexu. Narcismus nám dle něj neříká, že potřebujeme nějakou falešnou pokoru. Není třeba potlačovat ambice, ale naopak mít velké sny a ideály, radost z vlastního nadání a schopností. A samozřejmě musíme být připraveni na obtíže při jejich uskutečňování.
Mýtům je třeba dát prostor k jejich realizaci, až poupě rozkvete jako v citovaném příběhu o Narcisovi.
Na druhé straně však toto Moorovo pojetí poněkud zastírá fakt, že antického hrdinu jeho sebeláska stála život. Moore by ve svých intencích možná řekl, že i vlastní smrt máme vnímat především jako šanci. Což je ovšem dosti sporné, i když úvaha o tom, že mýtům je třeba dát prostor, zní sama o sobě velmi lákavě a zřejmě by s ní souhlasil minimálně C. G. Jung. Související článek ukazuje poměrně kritickou recenzi na celou Moorovu knihu.

autor Pavel Houser