Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

V češtině vydaná kniha s (poněkud červenoknihovním) názvem „Heleno, Heleno, má lásko“ je zajímavá tím, že přivádí na scénu jiné verze homérských mýtů než ty „kanonické“. Značná část z těchto apokryfů nejsou autorovým výmyslem, ale jde o skutečně existující verze mýtů, které kolovaly už v antice.

Ke knize lze mít pár výhrad, text se občas pohybuje na pomezí vulgárnosti, občas si autor s vyprávěním hraje tak, že nedává smysl pro toho, kdo se v mýtech neorientuje a nepozná, že odstavec vložený do běhu textu popisuje něco, co se ve skutečnosti odehrálo mnohem později (např. smrt Polyxény). Taktéž zde najdeme pár lehkých klišé (Helena byla „esence ženskosti“; scéna s odhalenými ňadry, když chtěl při pádu Tróje Menelaos Helenu zabít a pak ji odpustil, je ovšem již antická; nakonec, trochu červené knihovny se mýtu o válce pro nejkrásnější ženu světa zřejmě odpustit musí.). Nicméně, stále je to velmi zajímavé, a pokud to třeba srovnáme s tím, jak je trojská válka propagována ve velkofilmech… Antická mytologie prostě budí zájem, ať už je zpracovaná tak či onak.

A teď ony slibované netradiční pohledy:

„Helena nikoliv jako žena z masa a kostí, ale jako přízrak, který měl přinést zkázu Tróji“. Toto tvrzení odpovídá scénáři, kdy Paris a Helena na cestě ze Sparty do Tróje zabloudili v Egyptě. Helena zde byla zadržena, do Tróje už se vrátil jen její přízrak. Co by znamenalo dalšího?

– mohl trojský král vydat Helenu, když Řekové žádali její vrácení ještě před začátkem války? Měl ve svém držení jen „přízrak“. Byl si Paris vědom rozdílu? Opět těžko říct. Možná interpretace – když milujeme, milujeme svoji představu, ne reálnou bytost, mezi přízrakem a ženou není rozdíl. („Kdykoliv se nějaký muž zamiluje do ženy, nikdy není jeho milovaná skutečnou postavou z masa a kostí, je to vždycky přelud, přízrak, idea!“ vkládá v knize autor do úst prostořekému Therstistovi.) Každopádně je bizarní představa, že desetiletá válka se vedla kvůli přízraku, „oblaku“.

– oběť Ifigenie. Je zmíněna možnost, že Artemis si dívku neodvedla do Tauridy a nedala na oltář místo ní náhradu. Achájové ji skutečně kuchli, pak se ale snažili se vylepšit si PR a sami rozšířili tuto verzi (tohle by ovšem chtělo domyslet s ohledem na to, že Ifigenie ještě vstoupí do jiných mýtů).

– mimochodem, u vlastního Paridova soudu stojí za pozornost role panenské Athény, „Diovy myšlenky“. I tato bohyně usiluje o primát té nejkrásnější olympanky, tedy marnivost ve vztahu k vlastnímu tělu jí cizí není. V některých výkladech (Jung apod.) je to interpretováno jako překonání „sexuálního rozměru“ mytologie u starých Řeků, jakési zduchovnění mýtu, od kterého pak vede cesta k filozofii. Tento typ krásy je jistě relevantní i z hlediska teorií estetických.

– zajímavá je také verze Achilleovy smrti. Nejčastější výklad je, že ho Paris střelil šípem přes trojské hradby – a Apollón usměrnil šíp tak, aby se zabodl do paty (to by ještě samo nestačilo, ale šíp byl otrávený). V této verzi je Achilleus zabit při pletce s trojskou princeznou Polyxénou (které už předtím prozradí tajemství své nezranitelnosti; jí jde v celé záležitosti jen o to, aby reka zničila; navíc je ovšem poněkud nelogicky bodnut nejen do paty, ale také do břicha). Polyxéna je pak nakonec po pádu města obětována na oltáři Achilleovým synem – ze msty. Zde ovšem existuje i celá řada verzí dalších (např. bez její oběti nebylo možné odplout od Tróje; byla odvezena jako konkubína atd. V některé z těchto verzí je Achilleův syn popisován jako krutá zrůda, jinde spíše naopak jako někdo, kdo tento čin provede proti své vůli.).

– nechybí scéna týkající se konfliktu o Achilleovu zbroj mezi Aiasem a Odysseem. Zbroj měl dostat podle Homéra ten, o kom zajatí Trójané vypověděli, že jim více ublížil. Ve standardní verzi byly ale hlasovací lístky prohozeny (zajatci podle tohoto náhledu jistě lhali, aby svého největšího nepřítele poškodili), tady Trójané rovnou ukazují na Odyssea.

– role Heleny je velice zajímavá a i na toto téma existuje rozsáhlá antická literatura. Chválu/obhajobu Heleny psala řada antických rétorů: „Jestliže láska je bohem a má božskou moc bohů, jak by se jí ten, kdo je slabší, mohl ubránit a uchránit? … učinila to, co učinila, buď láskou přemožená nebo slovem přesvědčená, buď násilím uchvácená nebo božskou nutností donucená, a je proto prosta veškeré viny“, napsal třeba Gorgiás, jinak známý spíše svou tezí o tom, že nic není. Z pozdější doby existuje i jakési Helenino prokletí – kdo z básníků se o ní nevyjadřoval dobře, dostal se do závažných potíží.

Už byla zmíněna verze, že Helena byla ve skutečnosti přízrakem. V apokryfní verzi mýtu je velice zajímavá také její role, když slavící Trójané vtáhnou do města obrovského koně. Helena přitom na koně různě tluče a volá na vojáky v něm ukryté hlasy jejich manželek. Jeden z vojáků v koni tomuto volání dokonce podlehne a je (Odysseem) zardoušen. Jinak ale Helena nic dalšího nepodnikne a vzdálí se. V jiné verzi pak sama Helena zapálí oheň, který „odplutým“ Achájcům signalizuje, že brány jsou otevřeny. Její role na konci války je tedy krajně nejasná.

A nakonec, Helena (to už jsme ale v Odyssei) je známá i jako člověk působící na psychiku svých bližních nejen krásou, ale i přímo lektvary. Telemachovi, když se chce uklidnit, namíchá tento koktejl:

Do vína, z kterého pili, hned vhodila kouzelný lék,
jenž konejšil žalost i hněv a zaháněl útrapy všechny.
Kdokoliv spolkne ten lék, když s vínem v měsidle splyne,
tomu pak po celý den ni slza již neskane z tváří…

Převládá názor, že – pokud jde vůbec o něco reálného – se jedná nejspíš o opium, jeden z prvních dokladů o užití této drogy..

Zdroj: Luciano De Crescenzo: Heleno, Heleno, má lásko, Dokořán, Praha 2006

autor Pavel Houser