Že se ve středověku jako jedna z hlavních léčebných metod používalo pouštění žilou (za eventuální asistence pijavic), je známo. Ale jak tahle terapie byla dlouho rozšířená a jakých absurdních podob nabývala, to skutečně zůstává rozum stát…
V první řadě by nebylo nic divného na tom, kdyby se pouštění žilou používalo třeba v případě chorob typu moru. Na ten ve středověku téměř všichni stejně zemřeli, takže tahle procedura nemohla natropit větší škodu. Jinak se ale nejednalo o zákrok s neutrálním účinkem – i když pomineme oslabení organismu ztrátou krve, zůstávala zde nezanedbatelná možnost různých infekcí a otrav krve. Jak je možné, že tato metoda "horší než nic" nebyla rychle zlikvidována nějakou selekcí?
Co je ale ještě nepochopitelnější, je fakt, že na českém a moravském venkově tato metoda údajně přetrvávala až do poloviny 19. století. Dokonce se realizovala i preventivně a "podomně" – tj. pouštěči ("baňkaři", asi podle způsobu odběru) žilou prostě obcházeli dům od domu a pouštěli se do díla. Bylo zvykem se této proceduře podrobit především zjara, a to každoročně. Dokonce se věřilo, že kdo už si jednou nechal pustit žilou, musí to už po zbytek života pravidelně opakovat. Navíc se často krve odebíralo ne pár kapek jako dnes při vyšetřeních, ale často docela dost ("jestliže černá a hustá jest, tedy má krev běžet nechati, dokud slabší a řidší neteče").
Opravdu zvláštní – jakýsi vedlejší efekt této léčby snad mohl být jedině v tom, že po pouštění měl pacient nějaký čas jíst střídmě, neopíjet se moc se nenamáhat…
(Ostatně, počáteční úspěch metod typu homeopatie byl v jedné interpretaci dán právě tím, že na rozdíl od pouštění žilou alespoň pacientům neškodily – viz např. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/652A139946DCCEA3C1256E970048C63C)
Zdroj: Miroslav Huptych: Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna, Argo, Praha, 2005
