Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Ve své poslední knize God Delusion se britský evoluční biolog a autor myšlenky sobeckého genu Richard Dawkins pustil do svého oblíbeného tématu – kritiky náboženství. Prozatím si z knihy vezmeme drobnou kuriozitu, kterou použijeme jako úlohu. Dawkins cituje výsledky výzkumu o tom, jak pacientům „pomáhá“, pokud se za ně někdo modlí.

Pacienti se srovnatelnou diagnózou/prognózou byli rozděleni do tří skupin. Za první se nikdo nemodlil. Za druhou se někdo modlil, ale oni o tom nevěděli. Za třetí se někdo modlil a oni o tom věděli. Mezi první a druhou skupinou nebylo co se týče vývoje zdravotního stavu rozdílu, třetí dopadla výrazně hůř (tedy jakýsi „anti-pacebo efekt“).

Jak byste uvedenou skutečnost vysvětlili (pomiňme, že třeba šlo o náhodu a jiné studie by přinesly jiné výsledky, nebo že do hry vstoupily mocnosti pekelné)?

Zdroj: Richard Dawkins: God Delusion

Aktualizace a řešení: V diskusi padla řada řešení rozumných, řada rozumných méně, řada zábavně bizarních.

Rozumné jsou například všechny tři teorie, které v diskusi předložil Arnal:

1. Pacienti mohli vnímat skutečnost, že se za ně někdo modlí, jako sdělení, že jejich stav je vážný a prognóza nedobrá. Respektive že dosavadní terapie nezabrala.

2. Část pacientů mohla mít averzi k náboženství a jejich negativní pocity se promítly i do zdravotního stavu. Také se mohla oslabit jejich důvěra k nemocnici, v níž jsou prováděny takto podivné akce.

3. Část pacientů mohla nabýt přesvědčení, že když se bude nyní na jejich léčbě podílet duchovno, mohou povolit v dodržování předchozích pravidel (klid na lůžku, pravidelné užívání léků…).

Rozmuný je i názor OV (poznámka PH: což byla první věc, která napadla mně): Myslim ze to lze vysvetlit pocitem zodpovednosti – pacienti, za ktere se nekdo modli jsou frustrovani pocitem „nekdo se za me modli a ja ho tedy nesmim zklamat“.

Nejblíže Dawkinosvu pohledu a asi i skutečnému řešení je modlitba jako stresující faktor: pokud vím, že se za mě někdo modlí, je to se mnou nejspíš už špatné (a tento „antiplacebo“ efekt pak můj stav může ještě zhoršit). Před trháním zubů se za člověka asi modlitby konat nebudou…

Samozřejmě by, jak v diskusi podotkl salvinorin, ale rozhodně stálo za to testované osoby, které věděly o tom, že se za ně někdo modlí, rozdělit na věřící a nevěřící a kromě celkového skóre sledovat i obě skupiny odděleně. Tím bychom mohli zjistit, jak se to má třeba s platností teorie číslo 2. (Mimochodem, nepadla zde např. možnost, že u věřících by zostřený smysl pro duchovno daný tím, že se dozvědí o modlitbě, mohl vyvolat podvědomou touhu se co už nejdříve s Bohem setkat.)

autor Pavel Houser