V domácích rozhovorech kladou více otázek: a) muži ženám, b) ženy mužům, c) není rozdíl. A proč?
Správná odpověď je za b) : Ženy kladou 2,5 více otázek než muži.
To, že ženy se ptají častěji než muži, víme z lingvistického výzkumu. Proč to tak je, to výzkum neříká. Zde jsou možné důvody, samozřejmě diskutabilní a nutně neúplné:
1. Otázkami se vyjadřuje závislost často i podřízenost okolí – ptají se děti, hledání Boha začíná otázkami. Otázka vyžaduje odpověď a tím spojuje.
Když někomu něco povídáme a nejsme si jisti, jak dobře nás poslouchá, je užitečné používat vtahující otázky – např. vyprávíme o nějaké akci “A víš kolik tam bylo lidí?” Ženy potřebují spojení s muži více než naopak (alespoň co do viditelnosti). Jednou z největších hrubostí je neodpovědět na otázku.
2. Staví se podvědomě do role hloupějších, nevědomějších, rády se nechávají poučovat (ale jen on mužů, ne od žen!) a vědí, že to mužům dělá dobře.
3. Otázkami se vyjadřuje zájem o druhého. V knížce “Jak vybrat toho pravého”, se doporučuje ženám ptát se muže, jehož lásku chtějí získat, šetrným způsobem na co nejvíce věcí. Možná proto, že muž se pak může přesvědčit, že žena vyslovené tajnosti nezneužije, naopak, že jich použije pro zvýšení intimity vztahu. Muž musí mít zkrátka možnost vyzkoušet si bezpečí ženiny náruče dříve, nežli se zamiluje.
4. Otázka je nástroj moci – každé tázání znamená vnikání… cílem otázky je rozpitvání. Extrémní podoba je výslech.
5. Touha zůstat co nejdéle pro muže tajemná. Když se ptám, nemusím mluvit o sobě.
“Ženy je možné buď milovat, nebo jim rozumět”.
6. Jsou neklidnější a takto si dopřávají času.
7. Otázkami se dá dobře maskovat absence vlastního tématu.
8. Ženy se ptají jinak než muži – testují bezprostřední realitu. Otázky typu “chutná ti to, jak bylo v práci, máš všechno s sebou….?” nevyžadují pro svoje pokračování přímou odpověď – je jich možno vytvářet desítky i bez aktivní účasti druhé strany. Muži se ptají více lineárně, s určitým systémem, logikou – otázky a odpovědi navazují za sebou jako články řetězu.
9. Sondují tak mužovu ochotu odpovědět (= spolupráce). Možná že za všemi otázkami stojí jediná “Máš mě rád?”.
10. Někteří lidé (více ženy) dávají tázací intonaci i do oznamovacích vět, např.: zeptáte-li se na ulici na cestu můžete slyšet “Nejdříve rovně a pak doprava?” Poukazuje to na nejistotu, vzdání se odpovědnosti, případně hledání opory.
Zdroj lingvistického výzkumu:
Čmejrková, S. Daneš, F. (1996) : Čeština, jak ji známe i neznáme. s. 38, Academia, Praha.
Autor článku je mj. také autorem knihy Psychologie v otázkách, kde můžete najít celou řadu dalších problémů tohoto typu. Více viz http://www.studovna.cz/pkniha.asp?Csl=5197
