pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Jakoby dotyčný šťastlivec v budce naschvál telefonoval déle, než by odpovídalo nějaké „průměrné délce hovoru“.
Jednalo se o blud, další z mnoha zkreslení našeho mozku? (Eventuálně to bylo rovnou opačně, že se lidé v budce snažili slušně hovor ukončit dříve, když viděli čekajícího?)
Pokud tomu tak skutečně bylo, jak to vysvětlit (pomineme-li prostou škodolibost)?
Poznámka: Co dnes chování lidí jinde ve frontách, třeba u bankomatů, v supermarketech?
Aktualizace: Pokus o řešení
Zdroj: Ruback, R.B., Pape, K.D. & Doriot, P. (1989): Waiting for a phone: Intrusion on callers leads to territorial defence. Social Psychology Quarterly, č. 32, s. 232-241.
Opravdu platí, že lidé v budce, před kterou někdo čeká, telefonují déle. Nemělo by jít o subjektivní pocit čekajícího a ani o výběrový efekt (měření bylo prováděno nezávisle, nebylo reportováno účastníky – pak by byl statistický filtr pochopitelný, reportuje se přednostně silná – negativní – emoce). Autoři studie to vysvětlují teritoriálním pudem. Možné jsou jistě i jiné výklady: třeba si v tu chvíli možnost telefonování subjektivně (a zčásti podvědomě) vyhodnotíme jako „vzácný statek“, něco, o co je zájem, a budeme se tedy tuto možnost snažit co nejvíce využít, nevzdat se ji zdarma a lehce.
