Když někdy v 7. stol. př. n. l. začala řecká kolonizace černomořského pobřeží, vznikla zde celá řada měst s kamennými chrámy, divadly, chráněnými přístavy, pevnými hradbami… Místní města bohatla, žili v nich rétoři, filozofové, básníci i obchodníci. Do Egeidy se odtud vyvážely kovy (zlato z Kolchidy; mimochodem, ovčí rouna se zde opravdu používala při rýžování, takže zde má snad základ motiv z báje o Argonautech), luxusní orientální zboží, ryby i obilí. Černomoří bylo obilnicí klasického Řecka, především Athén; jejich porážka v peloponéské válce přišla definitivně v okamžiku, kdy Sparťané zablokovali Hellespont.
V době vzestupu Říma se Černomoří již zcela proměnilo. Stalo se jakýmsi zapadákovem, který ani Řím nedokázal pacifikovat a účinně ovládat, nebo mu to za to nestálo. Když Mithridates Pontský prchal před Římany, zamířil do Bosporského království, v podstatě na konec světa. Místní města zchudla nebo byla dokonce opuštěna. Ovidius si hořce stěžuje, na jaké strašné místo byl poslán do vyhnanství. Co se vlastně v Černomoří asi tak po roce 400 př. n .l. stalo?
Příčin neradostného vývoje bylo několik. Poklesl zájem o místní obilí, protože v helénistické době se obilnicí antického světa stal Egypt. Po Alexandrovi se otevřely cesty přímo na východ, takže obchod se začal orientovat tímto směrem, po souši do Indie nebo přes Rudé moře. Na rozdíl třeba od Sicílie dokázali Řekové kolonizovat pouze úzkou čáru podél pobřeží Černého moře. Města byla často závislá na místních vládcích a byla nucena jim platit tribut. To by samo o sobě nebylo žádnou pohromou, potíž však byla v tom, že i přesto byla politická situace velmi nestabilní. V okolí neexistovaly státní útvary trvalého typu, ve stepích docházelo k neustálým přesunům obyvatelstva; několik měst bylo i vojensky zničeno, pole pustla (nakonec na sever od Černého moře usedlý způsob života několikrát ustoupil kočovnému). V době kolonizace se zde pirátství téměř nevyskytovalo, ale řada domorodých vládců ho podporovala; ani Řím ho nedokázal účinně potřít.
Místní města chudla, nelákala nové osadníky, naopak probíhalo vystěhování řeckých kolonistů. Řada měst tak stále více získávala „barbarský“ charakter, řecká kultura se zde rozpouštěla, místy zanikalo i městské osídlení jako takové (což lze dokumentovat třeba na sídlištích, které náhle mají jen dřevěné hradby). Lidé mluvící helénistickou koiné už černomořské řečtině téměř nerozuměli. Nakonec zůstala jen vzpomínka na to, že ten a ten polobarbarský státeček kdysi založilo nějaké řecké město. Dion Chrýstostomos, která navštívil v 1. stol. n. l. Olbii, popisuje místní obyvatele jako oblečené do skythských jezdeckých kalhot. Na řeckou kulturu usoudil pouze z toho, že mu dotyční činili nemravné návrhy.
Jediný vývozní artikl, o který zájem neopadl, představovaly černomořské ryby nakládané do různých láků.
Ani když se centrum římské říše přesunulo do Konstantinopole, nepodařilo se Černomoří znovu ovládnout, „zcivilizovat“. Mělo pověst místa, jemuž je lépe se vyhýbat a stěhování národů úpadek dovršilo. Teprve po arabské expanzi, když bylo přerušeno spojení mezi Evropou a Orientem, se do oblasti zase začali vracet obchodníci.
Zdroj: Charles King: Černé moře, BB art, Praha 2007
