Student World

V několika svých publikacích se zabýváte také přímo krajinou Čech. Jaké jsou zvláštnosti středoevropského klimatu? Jaké klima zde panovalo v minulosti?

Začnu trochu oklikou, od pěnovců. Tak říkáme sypkým nebo polopevným vápencům, které se sráží na vývěrech vod z vápnitých oblastí. Pěnovce mohou vytvářet vápnité močály ve výplních údolí nebo kupy na vývěrech krasových vod o mocnosti až 15 m. Tvořily se v holocénu a jejich vývoj a složení dobře odráží klimatické změny posledních tisíciletí.
Nejznámější pěnovcové těleso na našem území leží v Českém krasu za klášterem v malé obci Svatý Jan pod Skalou. Představuje mezinárodní opěrný profil vývoje středoevropského holocénu. Sedimentace zde začala před 9 400 lety a skončila po sérii suchých období před 2 500 lety. V horní části mnoha pěnovcových kup rozptýlených mezi Duryňskem, Čechami a východním Slovenskem nalézáme 3-4 polohy tmavých, humózních půd – rendzin. Ukazují, že několikrát přestaly prameny na dobu asi 100-200 let vytékat a že na povrchu kup se začal vytvářet půdní pokryv. Kdybychom tyto půdní polohy nalezli jen na některých kupách, interpretovali bychom je jako důsledek stěhování pramene. Vyskytují se však příliš často a ve stejné poloze, takže musíme uvažovat o tom, že naše země byly postiženy několika výraznými suchými obdobími, z nichž nejdůležitější byl subboreál v letech 700-1250 před Kristem.
Subboreál představuje nejkatastrofičtější období celého holocénu a skutečně v této době došlo následkem vpádu mořských národů ke zničení všech ( až na Egypt, který je díky Nilu závislý na klimatu tropické Afriky) středomořských říší.

Poznámka Pavel Houser: To je IMHO poměrně odvážná interpretace, protože podobných vln byla celá řada, řada z nich snad ještě destruktivnější (pád Říma apod.). Každopádně v literatuře věnované pádu říše Chetitů či mykénské civilizace se zmiňují spíše jiné příčiny stěhování mořských národů.

Doklady z našeho území hovoří o nízkých vodních stavech a neexistenci povodní – i obilné zásobnice si lidé hloubili přímo na březích řek. Podle nálezů želv, které snesou velké zimy, ale pro své rozmnožování potřebují teplá léta, usuzujeme na vyšší letní teploty. Naproti tomu skalní řícení a ústupy jeskynních vchodů, polohy hrubozrnných sutí překrývajících hlíny se střepy pozdní doby bronzové a další projevy ukazují na velmi chladné zimy. Spojíme-li si tyto údaje v jeden řetěz důkazů: suché roky-horká léta-velmi studené zimy (ale také odlesnění a splachy půd), získáme vcelku přesvědčivý obraz intenzivních posunů kontinentálního klimatu.
Území ČR leží na důležité, ale velmi neostré hranici mezi klimatem s převládající západní oceánickou složkou a východní kontinentální složkou. To je i jeden z hlavních důvodů, proč je předpověď klimatického chodu příštích let tak obtížná. Jakoby se nad ČR přetahovalo zhruba stejně silné kontinentální klima s oceánickým. Chvíli vítězí jedno a chvíli druhé. Jedna zima je velmi mírná a druhá mimořádně mrazivá. Ale i v mírné zimě se náhle objeví dva, tři týdny s extrémně nízkými teplotami.
Stejně tak léto může být horké a slunečné nebo může propršet. Nikdy to přesně nevíme předem a pravděpodobně to ani nikdy vědět nebudeme. S jistotou však můžeme říci, že naše území je zasahováno nepravidelně se střídajícími vlny oceanity a kontinentality. Celkově převládá a zejména v první polovině holocénu výrazně převládalo oceánické klima. To bylo postupně střídáno náhlými výkyvy suchého, kontinentálního klimatu trvajícími až několik set let. Někdy před 2-3 tisíci let se ustálil jakýsi proměnlivý režim klimatu na rozhraní mezi oceanitou a kontinentalitou, ve kterém žádná z obou složek není příliš výrazná a navíc se rychle střídá.
Celý jev si můžeme představit jako vypínač s polohou mírné a vlhké oceánické klima a polohou studené a suché kontinentální klima. Během starého a středního holocénu je vypínač nastaven téměř neustále na oceánickém klimatu. Pak někdo tu a tam přepne vypínač z jedné polohy do druhé, ale v posledních 2-3 tisíciletích si onen neznámý (pravděpodobně Severoatlantická oscilace) hraje s vypínačem neustále a každých několik desetiletí jej přepíná, ale v jakémsi režimu mírnějších změn. V historickém záznamu pak pozorujeme nepravidelně se střídající období trvající několik až několik desítek let.

Probíhá podobný zápas mezi oceánickým a kontinentálním klimatem i jinde než na našem území?

Každá evropská krajina je trochu jiná. V evropském měřítku se rovněž uplatňuje podobná “cyklicita”, ale některé teplotní a srážkové vrcholy jsou v různých evropských zemích navzájem posunuty. U větších oscilací evropského klimatu projevujících se např. rozdíly průměrných teplot 0,8-1,2ş C je obvykle možné takovou změnu korelovat v pásmu sahajícímu přes několik zemí. Menší změny bývají pro různé oblasti individuální. Velmi obtížně se daří korelovat morfologicky odlišné a geograficky vzdálené oblasti – např. Švýcarsko a německou nížinu nebo střední Evropu a Skandinávii.
Několik desítek let trvající klimatické změny je rovněž možné detekovat v mořských vrtech, kde různé zastoupení prachových a písčitých zrnek vypovídá o zásadních změnách ve směru silných větrů. Suché, přibližně dvacetileté výkyvy byly rovněž zaznamenány v sedimentech mělkých, vysýchavých afrických jezer. Oscilace v měřítku 5-6 a 20-30 let jsou pro naše a zřejmě světové klima posledních staletí základní veličinou.
V delších časových úsecích je nutné počítat s i významným 90tiletým cyklem. O příčinách této nepravidelné, “kulhavé” cyklicity existuje obrovské množství často rozporuplných prací. Většina autorů nicméně považuje za základní příčinu množství sluneční energie dopadající na povrch Země, respektive atmosféry.
Přesto ale pouhé poznání slunečních cyklů k poznání budoucího vývoje klimatu ještě nepostačuje. Více než 80 % sluneční energie přijímané Zemí je dále rozváděno systémem oceánských proudů, které fungují v několika různých režimech. Určitá úroveň dopadající sluneční energie automaticky neznamená, že teplo bude rozvedeno obvyklým způsobem, ale možností je obvykle několik. Závisí na celé řadě faktorů – od síly větrů až po množství vody přiváděné řekami. Ve složité nervatuře oceánského proudění rozhodují rozdíly teplot o pouhých několik stupňů Celsia a rozdíly salinity vyjádřené v několika promile. A celý tento systém není provozován v nějakém pevném “potrubí”, ale ve fluidním, proměnlivém prostředí světového oceánu. Z tohoto pohledu je vlastně div, že přirozená variace klimatického systému je tak malá.

autor Pavel Houser