…Johnovy symptomy jsou jistě zvláštní, ale není to tak dávno, co jsem se setkal s pacientem jménem David, u něhož se projevoval jeden ještě podivnější. Jeho problém se netýkal rozpoznávání objektů nebo obličejů, ale emoční reakce na ně – tedy úplně posledního kroku v řetězci událostí, jemuž říkáme percepce. O Davidovi jsem psal už ve své předchozí knize Phantoms in the Brain.
David studoval v jedné z mých tříd, ale potom se následkem automobilové nehody ocitl na dva týdny v bezvědomí. Když se probral, za pár měsíců doznal jeho stav pozoruhodného zlepšení. Mysl měl jasnou, byl bystrý a soustředěný a rozuměl všemu, co se mu řeklo. Dokázal i mluvit, psát a plynně číst, třebaže jeho artikulace byla maličko nezřetelná. Na rozdíl od Johna mu nečinilo žádné problémy rozeznávat objekty a lidi. A přesto trpěl jednou velmi vážnou falešnou představou. Při pohledu na svou matku prohlašoval: „Pane doktore, ta paní vypadá přesně jako moje matka, ale není to ona – je to nějaká podvodnice a jen se za ni vydává.“
Podobnému bludu propadal i tváří v tvář svému otci, ale tím to končilo. S ostatními lidmi tento problém neměl. David trpěl poruchou, kterou dnes známe pod názvem Capgrasův syndrom (nebo Capgrasův fenomén, popř. iluze dvojníka), podle lékaře, jenž ho popsal jako první. David byl prvním pacientem s touto poruchou, jakého jsem kdy viděl, a teprve díky němu jsem v existenci tohoto syndromu uvěřil. Za léta praxe jsem se naučil být vůči takovým kuriózním syndromům obezřetný. Většina z nich skutečně existuje, ale občas se dočtete i o takových, jež sotva vypovídají o něčem jiném než o domýšlivosti nějakého neurologa nebo psychiatra – jde jen o pokus zajistit si rychlý vzestup ke slávě tím, že po něm pojmenují nějakou nemoc nebo si aspoň připíše její objev.
Davidův případ mě však přesvědčil, že Capgrasův syndrom není žádná blamáž. Co může být příčinou takového prapodivného bludu? Ve starších učebnicích můžeme dodnes najít freudovské vysvětlení nesoucí se asi v tomto duchu: Není vyloučeno, že David – jako ostatně všichni muži – pociťoval v útlém dětství silnou sexuální náklonnost vůči vlastní matce, tedy že zažil takzvaný oidipovský komplex. S přibývajícími lety u něj naštěstí dominanci nad infantilními emočními vzorci převzala kůra mozková a začala toto nedovolené sexuální puzení vůči matce potlačovat nebo vytěsňovat. David se však při nehodě udeřil do hlavy a tento náraz mohl jeho mozkovou kůru poškodit, čímž mohlo dojít ke zrušení tohoto vytěsnění a dosud dřímající pohlavní pudy tak pronikly do pacientova vědomí. David si tak zčistajasna a ke svému úžasu uvědomil, že ho sexuálně přitahuje vlastní matka. A jediná možnost, jak to nějak „rozumově vysvětlit“, patrně obnášela namluvit si, že dotyčná žena ve skutečnosti jeho matka není. A blud je na světě.
Toto vysvětlení je sice důvtipné, ale nikdy mi moc nedávalo smysl. Krátce po seznámení s Davidem jsem například poznal dalšího pacienta, Steva, jenž trpěl stejnou falešnou představou, ale týkala se jeho pejska, konkrétně pudlíka! „Ten pes vypadá úplně jako Fifi ,“ konstatoval, „ale není to ona. Jen tak vypadá.“ Jak si freudovská teorie poradí s tímhle? To bychom u všech mužů museli předpokládat nějakou latentní, v hlubinách nevědomí skrytou zoofilii nebo něco podobně pošetilého.
Je zřejmé, že správné vysvětlení je rázu anatomického. (Paradoxně sám Freud je autorem slavného výroku: „Anatomie je osud.“) Jak už jsem uvedl, je vizuální informace nejdříve odesílána do fusiformního závitu, kde dochází k prvotnímu rozlišování objektů, mezi nimi i tváří.
Výstup z fusiformního závitu se prostřednictvím dráhy 3 přenáší do amygdaly, která objekt či tvář ošetří z emočního hlediska a vygeneruje odpovídající emoční odpověď. A jak se to tedy má s Davidem?
Napadlo mě, že při nehodě mohl utrpět selektivní poškození nervových vláken v dráze 3, která jeho fusiformní závit – částečně přes STS – spojují s amygdalou, zatímco oba tyto útvary samotné – stejně jako dráha 2 – žádnou újmu neutrpěly. Díky plně funkční dráze 2 (význam a jazyk) i dnes od pohledu pozná matčinu tvář a pamatuje si vše, co s ní souvisí. A díky nepoškozené amygdale a zbytku limbického systému mu i dnes bývá do smíchu či do pláče. Poškozen však byl spojovací článek mezi vjemem a emocí, a proto v něm matčina tvář oproti očekávání nevyvolává vřelé sympatie. Jinými slovy: identifikace ano, ale bez očekávané dávky emocí. A Davidův mozek se s tímto rozporem patrně nedokáže vypořádat jinak, než že si vytvoří rozumový konstrukt, že před ním stojí podvodnice.
Taková racionalizace se zdá velmi extrémní, ale jak uvidíme v poslední kapitole, mozek se hrozí jakýchkoli nesrovnalostí a občas se proti nim nedokáže bránit jinak než pomocí nějakého až směšně scestného bludu.
Převaha naší neurologické teorie nad freudovským postojem tkví v tom, že ji lze experimentálně ověřit. Už jsme si ukázali, že při pohledu na něco, co vzbuzuje emoce (ať už je to tygr, člověk, kterého milujete, nebo konečně i vaše matka), amygdala vyšle do hypothalamu signál, aby připravil tělo k akci. Tato reakce typu „boj nebo útěk“ není žádné „přepínání z extrému do extrému“, pohybuje se na spojité škále.
Slabě, středně nebo silně intenzivní emoční prožitek vyvolá slabě, středně nebo silně intenzivní autonomní reakci. A součástí těch to nepřetržitě probíhajících autonomních reakcí je i takzvané emoční pocení: celé vaše tělo, a to včetně dlaní, se stává vlhčím nebo sušším v závislosti na jakémkoliv momentálním vzestupu či snížení hladiny vaší emoční excitace.
Pro vědce je to příznivá zpráva, protože to znamená, že intenzitu emoční reakce je možno zjistit prostým monitorováním míry emočního pocení. Stačí k pokožce připojit dvě pasivní elektrody vedené skrz ohmmetr a sledovat tak hodnotu galvanické kožní reakce (GSR, galvanic skin response), okamžik od okamžiku se měnícího elektrického odporu pokožky. (Galvanická kožní reakce je známá i pod zkratkou SCR [skin conductance response, odezva vodivosti kůže].) Při spatření lepé modelky nebo odpudivé fotodokumentace příznaků nějaké choroby se vaše tělo zpotí, odpor vaší kůže klesne a její vodivost se zvýší. Při pohledu na něco zcela neutrálního – například na kliku od dveří nebo neznámou tvář – naopak žádná galvanická kožní reakce nenastane (ačkoli u freudovského psychoanalytika může klika od dveří galvanickou kožní reakci navodit docela dobře).
Možná vám připadne divné, proč se kvůli monitorování emočního prožitku namáhat s tak sofistikovanou procedurou, jako je měření galvanické kožní reakce. Proč se jednoduše lidí nezeptat, jaké emoce v nich to či ono vyvolává? Odpověď zní, že mezi samotnou emoční reakcí a jejím slovním vyjádřením proběhne složitý, mnohovrstevnatý zpracovatelský proces, takže výsledkem často bývá intelektualizovaná nebo cenzurovaná výpověď. Pokud je například pokusnou osobu člověk, který tají svou homosexuální orientaci, může popřít, že v něm pohled na člena striptýzové taneční skupiny Chippendales vyvolává vzrušení. Jeho galvanická kožní reakce však lhát nemůže, protože ji není s to vědomě ovládat. (Galvanická kožní reakce je jednou z fyziologických veličin, které měří polygraf neboli takzvaný detektor lži.)
Je to spolehlivý způsob, jak zjistit, jsou-li skutečné emoce v rozporu s verbální výpovědí. A věřte nevěřte, všem normálním lidem prudce stoupne hodnota galvanické kožní reakce, ukážete-li jim obrázek jejich matky.
A proto jsme k měření galvanické kožní reakce přistoupili i u Davida. Když jsme mu – vždy na kratičký okamžik – promítali neutrální obrázky takových věcí, jako je třeba stůl a židle, žádnou galvanickou reakci jsme nezaznamenali. Na tom se nic nezměnilo ani při promítání neznámých tváří, protože mu nic neříkaly. Až potud se nedělo nic neobvyklého. Ale žádnou reakci jsme nenaměřili ani tehdy, když jsme mu ukázali fotku jeho matky. U zdravého člověka se vám tohle nikdy nestane. Výsledek pokusu znamenal překvapivé potvrzení platnosti naší teorie.
Ale pokud ta teorie doopravdy platí, proč David nepovažuje za podvodníka řekněme listonoše, předpokládáme-li tedy, že ho před nehodou znal? Vždyť přerušení spojení mezi viděním a emocí by se mělo týkat i listonoše – nikoliv toliko matky. Nemělo by snad setkání s pošťákem vést k témuž symptomu? Odpověď je, že jeho mozek od setkání s listonošem žádný emoční vzruch neočekává. Vaše matka je váš život – váš poštovní doručovatel je prostě jen nějaký člověk.
Paradoxní je i skutečnost, že pokud Davidovi matka telefonovala z vedlejší místnosti, blud s podvodnicí se nedostavil.
„Jé, mami, to jsem rád, že tě slyším! Jak se máš?“ říkal.
Jak se moje teorie vypořádá s tímhle? Jak může někdo trpět bludem ohledně své matky pouze při osobním setkání s ní, ale už ne tehdy, když s ní mluví telefonem? Vysvětlení je vlastně elegantně prosté. Sluchové dráhy směřující do amygdaly ze sluchových center (sluchového kortexu) totiž vedou jinudy než ty zrakové. A sluchové dráhy má David v pořádku, takže matčin hlas v něm vzbuzuje přesně takové silné pozitivní emoce, jaké sám očekává. V tomto případě není pro vznik bludu sebemenší důvod.
(pokračování článku: Capgrasův syndrom může být i žádoucí?)
tento text je úryvkem z knihy:
V. S. Ramachandran: Mozek a jeho tajemství – aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi
Dubbuk 2012
O knize na stránkách vydavatele
