—opět jeden starší článek, tentokrát dokonce z roku 2003
Helénistická věda se zrodila v době, kdy výboje Alexandra Makedonského roznesly klasickou řeckou kulturu i do dalších zemí. Byla provozována především v egyptské Alexandrii, center však existovalo více – jedním z nich byly například i Archimédovy Syrakusy.
Alexandrijská věda zahrnovala již prakticky všechny současné obory, od fyziky po tvorbu rozsáhlých textově-kritických spisů – právě z helénistické doby máme uchovánu většinu pramenů k dřívější filosofii, vznikala řada encyklopedií, přehledů, filologických prací a první kritická vydání (například Homéra).
Systematičnost se projevila i v biologii. V Alexandrii se nacházely botanické a zoologické zahrady, místí lékaři sepisovali rozsáhlá kompendia popisující farmakologické účinky celé řady látek. Úroveň lékařství zůstala překonána až do raného novověku. Ve fyzice se došlo až k vynálezu parního stroje – Herón svůj objev turbíny však věnoval vladaři jako kuriozitu, praktické výstupy neměla ani celá řada dalších objevů a vynálezů. Jednou z mála výjimek jsou Archimédovy mechanické stroje použitelné ve vojenství.
Existuje celá řada pokusů o výklad teoretičnosti helénistické vědy. Z hlediska ekonomického se často uvádí, že vzhledem k nízké ceně práce otroků nebyla prostě poptávka po mechanických strojích – nešlo o rentabilní technologie. Filosofové a teologové upozorňují, že helénistickému duchu byl cizí aktivní vztah k okolnímu světu. Lineární pojetí času je spojované spíše s křesťanstvím, z hlediska řeckých představ šlo pouze znovuobjevit věci známé dávným héroům. Negativně prý navíc působila víra v náhodu a osud, svět byl navíc považován za plný božských a démonických sil, které je lépe nechat na pokoji. Tento pohled je však značně zjednodušující – helénistické období již bylo z mýtického pohledu na svět značně vyvázáno.
Pro celé staré Řecko je každopádně typickým postojem spíše nazírání na svět, nezaujaté, osobně nezainteresované studium bez snahy o změnu (zde zřejmě hodně působilo jak klasické náboženství, tak i vlivná teologie Platónova dialogu Timaios – demiurg učinil svět, tak „jak má být“, svět je sám od sebe dobrý). Aristoteles tvrdil, že je možné si vybrat mezi životem praktickým, hédonistickým nebo teoretickým, přičemž moudří lidé si vyberou poslední variantu – bios theoretikos. Řeckému myšlení byl rozhodně dosti cizí pozdější výrok „věda je moc nad přírodou“. Římané byli naproti tomu poněkud praktičtější, jejich civilizace však měla oproti té řecké podstatně více archaických prvků.
Nezájem o praktické aplikace teoretických poznatků lze také vysvětlit tím, že se vesměs jednalo o kratochvíli vyšších vrstev, které svůj život trávily v hmotném nadbytku – nepociťovali proto potřebu změny (nicméně věda byla vesměs záležitostí vyšších vrstev i v novověku).
Finální tečku za antickou vědou učinil nástup křesťanství. Poslední učitelka matematiky alexandrijského Múseia byla kolem roku 410 ubita zfanatizovaným davem vedeným křesťanskými mnichy. Už předtím vyhořela kolem roku 390 část alexandrijské knihovny během nepokojů, v rámci nichž křesťané zničili Sarapidův chrám.
Obrovská alexandrijská knihovna byla přitom požárem poprvé poškozena za obléhání města Římany (cca 30 př. n. l.), její definitivní konec pak nastal ve chvíli, kdy byzantský Egypt dobyli Arabové (známý je v této souvislosti výrok „pokud tyto knihy souhlasí s Koránem, pak jsou zbytečné, pokud ne, pak jsou nebezpečné). Definitivním koncem antické kultury pak bylo uzavření platónské Akademie v Athénách, které bylo roku 529 dílem byzantského císaře Justiniána.
Dávat konec helénistické vědy za vinu křesťanství však přese všechno úplně nelze. Její úpadek začal totiž již v prvních obdobích našeho letopočtu. Zajímavé je, že se nijak nepřekrýval s ekonomickou a politickou krizí, která římskou říši postihla až ve 3. století n. l., kulturně-vědecký úpadek začal již o přibližně 200 let dříve. Jakoby se narazilo na jakési neviditelné limity, jejichž podstata je nám však neznámá (viz výše).
Nakonec se od přírodní vědy odklonila i samotná antická filosofie. Na konci 3. století se tehdy převládající novoplatonismus postupně změnil z vcelku racionálního systému na zvláštní synkretické náboženství, směs mystiky a magických praktik. Na místo filosofických traktátů začaly být ceněny různé věštebné a theurgické texty, vesměs podvržené, avšak vydávané za moudrost dávných Egypťanů či Chaldejců (Jamblichos: Egyptská mystéria. Porfyrius: Chaldejské věštby, hermetické spisy atd.).
Tento poněkud tristní vývoj (tím ovšem rozhodně nemá být řečeno, že by onen „mystický“ novoplatonismus nestál za pozornost a byl dílem slaboduchosti), včetně značně znepokojivých paralel se současností, popisuje podrobně např. E. R. Dodds ve svých zde již několikrát zmiňovaných knihách „Řekové a iracionálno“ a „Pohané a křesťané ve věku úzkosti“. Pohanská „konkurence“ se ve své závěrečné fázi křesťanství již značně podobala, a to včetně ztráty zájmu o přírodní vědy. Smrt helénistické vědy tedy nastala spíše z jejích vnitřních příčin.
Jedná se každopádně o fascinující, z našeho dnešního pohledu bohužel do značné míry ztracený svět. Knihovna shořela. Věda, která se začne konstituovat v raném novověku, bude již přes některé společné prvky a obnovenou racionalitu vycházet ze zcela jiných premis a na helénistické dědictví nenaváže…
