Student World

Ludwig Wittgenstein se na konci svého života zabýval otázkou, zda může existovat něco jako soukromý jazyk.

Odhlédněme od evoluce jazyka. Je těžko představitelné, že by si řeč (ba i vnitřní řeč) vyvinuli samotářsky žijící tvorové. Soustřeďme se spíše na otázku, zda by (bez ohledu na způsob původního vzniku) mohl existovat jazyk užívaný pouze jediným člověkem, který by byl srozumitelný jen jemu samému a vyjadřoval pocity v jeho nitru (tj. nebyl by "mechanický/bezvědomý"; to, že teploměr ukazuje teplotu a buňka interpretuje genetickou informaci v našem případě za jazyk nepokládáme).

Na první pohled existenci soukromého jazyka nic nebrání. Můžeme si snadno představit, že zůstaneme jako poslední člověk na Zemi a jazyk přitom samozřejmě zůstane s námi. Wittgenstein ovšem došel ve Filosofických zkoumáních k závěru, že takový jazyk existovat nemůže. Jazyk je podle něj společenský jev v tom smyslu, že musí existovat další osoba opravující chyby. V soukromém jazyce by neexistovala žádná kontrola chyb, které by se dříve či později objevily díky nedokonalosti paměti. Člověk žijící jako poustevník si tedy nemůže být jist, zda při používání jazyka dodržuje závazná pravidla (respektive zda se jedná o stejná pravidla jako dříve). Toto je možné zajistit pouze veřejnou kontrolou ve společenství mluvčích.

Proti této koncepci lze ovšem vznést několik námitek:
– dejme tomu, že by se poustevníkův jazyk postupně měnil. No a co? Vždyť i pravidla "celospolečenského" jazyka se mění.
– nemohl by poustevník pravidla pro užívání jazyka nějak fixovat, třeba si je napsat? Nemohl by své užívání jazyka kontrolovat četbou knih, tím, zda jim stále rozumí? (i když pak je otázka, zda bychom jazyk mohli pokládat za soukromý)

Paul Johnson v knize Nepřátelé společnosti (Rozmluvy, Řevnice 1999) ironicky poznamenává, že Wittgensteinův zájem o problematiku soukromého jazyka vyvolal polemiku, "která se táhne téměř dvacet let a nic nenasvědčuje jejímu vyřešení či ukončení." Johnson ve své vyostřené polemice s filozofií 20. století tvrdí, že jde o typický příklad pseudoproblému, respektive toho, že filozofie odmítá hledat odpovědi na skutečně relevantní otázky. "Kde, ptáme se, probíhá ve filosofii 20. století závažná debata na pozadí ohrožené civilizace. Z hlediska laika žádná neexistuje."

Johnson (který je minimálně výborným vypravěčem) si mimochodem dělá legraci také z Wittgensteinovy posedlosti otázkou úniku mouchy v lahve: "Wittgenstein přemítal o tom, jestli se moucha může dostat ven, jestli je možné, aby se dostala ven, jestli existuje ta moucha nebo vlastně i ta láhev."
Wittgenstein se podle Johnsona prostě nedokázal rozhodnout, zda chce být raději dalším delfským prorokem, nebo chce-li si vymýšlet matematické a logické hlavolamy jako Lewis Carroll. Nakonec mu popularitu zajistila především "nová jazyková hra na deštivá odpoledne" (opět výraz z Johnsona), kterou zaujal znuděné intelektuály; jisté vlastně není ani to, zda si ze svých čtenářů a posluchačů nedělal legraci (viz třeba Wittgensteinův výrok "moje věty objasňují tím, že je ten, kdo mi rozumí, nakonec rozpozná jako nesmyslné").

autor Pavel Houser