Několik střípků podle níže uvedené knihy
Původ Indoevropanů se nejčastěji hledá v jihoruských stepích. Od 4. tisíciletí př. n. l. se jejich pastevecké kultury rychle šíří na východ od Uralu, k Jeniseji a mongolským horám a do Kazachstánu. Tito lidé již nejen znali koně, ale používali ho také k jízdě; kůň byl zřejmě hlavní výhodou, která umožnila expanzi a způsobila, že se v Evropě i v Indii a Íránu dnes mluví tak, jak se mluví. (Původně se kůň choval na mléko a maso – viz např. tento článek.)
Známé byly vozy, od 3. tisíciletí bronz, a ač se stále jednalo o převážně pastevecké kultury, vyplatilo se už stavět i opevněná sídliště. V té době se Indoevropané již objevili také ve Střední Asii.
Kudy se dostali Indoevropané do Íránu a Indie? Cesta z jižního Ruska může vést přes Balkán a Malou Asii, přes Kavkaz nebo právě kolem Střední Asie. K první migraci opravdu došlo, ale zřejmě protentokrát (cca 2000 př. n. l.) skončila na Balkáně a v Malé Asii (Luvijci, Achajové). Kavkaz je obtížné překročit ve větším počtu lidí (Poznámka: Herodotos později vykládá, že Kavkaz překročili Skythové pronásledující Kimerijce, a před nimi tedy i Kimerijci, i o tomto líčení však lze pochybovat). Nejpravděpodobnější je tedy třetí možnost, cesta oblastmi na východ od Kaspického moře a na sever od Aralského jezera..
Expanze zřejmě probíhala v několika etapách. I v Íránu se, jak se zdá, jako první indoevropský jazyk používala „indická“ varianta. Předkové Médů a Peršanů patřili k druhé vlně, která ještě setrvávala ve stepích, kdy již první vlna postupovala dále ze Střední Asie.
Indoevropané byli v té době rozšířeni mnohem více na východ než dnes. Z doby kolem roku 2000 př. n. l. byly až v Ujgursku objeveny mumie s výrazně europidními rysy. Také kočovníci za Aralským jezerem a Amudarjou tehdy patřili k indo-íránským skupinám (Skythové, Sakové). Ještě z mnohem pozdější doby je ze západní Číny doložena tocharština, přímo indoevropský jazyk íránského typu.
Nástup tureckých a mongolských kmenů v oblasti stepí přišel až v posledních staletích př. n. l. Teprve zhruba ve 4.-5. století Chionité a Hefthalité (Bílí Hunové) ohrožovat také Írán. Nicméně, ačkoliv Hefthalité mluvili původně téměř jistě nějakým altajským jazykem, v této době jsou už jména jejich vládců indoevropká. Prokopios je v 6. století popisuje jako bílé pleti.
Co pak má ale znamenat výraz Túrán v íránské mytologii, když zde Turkité tehdy (ani na východ od Íránu) vůbec nežili? Obecně znamenal neíránské obyvatelstvo, původně tedy zahrnoval hlavně drávidské osídlení. Ještě dnes žijí v Afgánistánu Brahuiové, kteří mluví drávidským jazykem příbuzným tamilštině z jižní Indie. S drávidskými jazyky může být spojena i elamština – a v takovém případě by se jimi nejspíš mluvilo ve 3. tisíciletí př. n. l. prakticky po celém Íránu. V období Harappské kultury drávidské osídlení určitě zasahovalo mnohem více na sever. Sídliště této kultury byla nalezena až u Amudarji, včetně pečetítek (byť bez dokladů písma). Do údolí Indu tehdy proudily ze Střední Asie hlavně polodrahokamy.
Poznámka: Samozřejmě zde trochu mícháme „antropologickou/genetickou“ a jazykovou identitu. Dnes například žijí v Afgánistánu Hazarové, kteří hovoří persky, ale jsou bezpochyby mongolského původu. Totéž pak platí i pro několik dalších turkitských etnik.
Zdroj: Willem Vogelsang: Dějiny Afghánistánu, Grada 2010
