Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Motivací, která na konci středověku vedla Evropany k zámořským objevům, bývá vykládána různě: touha po kořisti, otevírání nových obchodních tras, prostá zvědavost…

Ronald Watkins k tomu v knize „Neznámá moře – Jak Vasco da Gama otevřel cestu na východ“ přidává další motiv, náboženský. Mělo jít nejen o dobře známé šíření víry ohněm a mečem, ale přímo o pokračování křížových výprav.

Zatímco ve Španělsku kapitulovala Granada, poslední maurské město, až v kolumbovském roce 1492, v Portugalsku byla reconquista ukončena mnohem dříve. Místní vládci se proto rozhodli pokračovat v boji proti Maurům jiným způsobem – snažili se o provedení jakéhosi obchvatu. Po tehdejším křesťanském světě kolovaly pověsti o východních křesťanských říších („kněze Jana“ apod.). Zčásti se jednalo o smyšlenky a falza; některé zprávy mohly mít zdroj ve faktu, že na východě bylo relativně rozšířené nestoriánství, křesťanské království existovalo také v Etiopii.

Jedním z motivů Portugalců v boji proti islámu tedy mělo být obeplout Afriku a spojit se s křesťanskými souvěrci a dokázat to, co se nezdařilo křížovým výpravám. Kalkulovalo se také s tím, že pokud by se podařilo dostat lodě do Rudého moře, pak by i jediná pirátská galéra mohla vážně narušit místní muslimský obchod.

Od počátku výprav podél Afriky hrál roli také zájem o otroky. Portugalsko trpělo nedostatkem pracovních sil (příčinou byly krvavé války s Kastílií, epidemie a v zimě také hladomory). Otrokářství nebylo jen záležitostí karibských plantáží či amerického Jihu, ale i přímo Evropy. Na otrocké práci byl založen vzestup Kanárských a Azorských ostrovů a Madeiry (především pěstování cukrové třtiny).

Další příčiny portugalského prvenství v zámořských objevech? Kromě historické náhody, zeměpisné polohy (spolu se stabilním letním větrem směřujícím k jihu) a podpoře několika vládců (počínaje Jindřichem Mořeplavcem) těmto plánům působily ještě tyto faktory:

– Portugalci se jako první odvažovali plout po širém moři. To bylo důležité, protože přímo kolem pobřeží se Afrika na několika místech obeplouvá obtížně (proudy, mělčiny; problematická je takto už oblast mysu Bojador…). Výhodnou základnou pro plavby podél Afriky představovaly Kanárské ostrovy, ty však patřily Španělům.

– Portugalští králové podporovali stavbu nových typů lodí, například stavitelé velkých lodí mohli brát zdarma dřevo z královských lesů. Význam mělo také zavedení „arabské“ plachty, která byla snáze ovladatelná a umožnila křižování v ostřejším úhlu. Lodě se pak mohly vracet bez pomoci veslařů. Menší posádka znamenala, že zásoby vydržely déle a loď se musela obracet až později. Další inovací byl posun kormidla z boku na záď lodi. Výsledkem těchto a dalších změn (některé se inspirovaly například i plavidly Vikingů) byl nový typ lodi, Karavela.

– Portugalci oproti Španělům mnohem méně na svém území přijímali inkvizici, dlouho také neměli nepřátelský postoj k Židům. To jim umožňovalo využívat služeb celé řady učenců i kapitánů. I když Portugalci chtěli porazit islám a obchodovali s otroky, nové skupiny na svém území přijímali vstřícně. Maurové nebyli z Portugalska vyháněni a v odborné terminologii převzala portugalština řadu arabských výrazů. I přesto, že díky Maurům země poznala jinde nepoužívané technické vymoženosti, ovšem stát neustále zápasil s chudobou.

– Už první kontakty Portugalců se západní Afrikou, tedy v dobách o století předcházejících doplutí do Indie, byly výnosné. Místní království (Mali apod.) byla sice v úpadku, takže na příchozí nečekala očekávaná záplava zlata. Kromě otroků tak v první fázi přinesl největší obchodní prospěch guinejský pepř připomínající spíše kardamon, i tak ale na evropském trhu velmi drahý (pytlík pepře měl tehdy cenu výkupného z nevolnictví). Za mysem Bojador u ústí říčky Rio de Ouro také portugalští námořníci lovili tuleně; i tulení kůže byly v té době zajímavých obchodním artiklem.

Mimochodem, Watkins při popisu obeplouvání Afriky vzpomíná na fénické obeplutí z doby kolem roku 600 př. n. l. Zpráva je pokládána za pravdivou, poněvadž Herodotos poznamenává, že námořníci viděli „slunce na druhé straně“ (po překročení rovníku). Watkins ale nesouhlasí a tvrdí, že tak úspěšná plavba se ve starověku spíše nikdy neuskutečnila, protože antický svět by pak získal představu o tvaru Afriky – a to tehdejší mapy neukazují.

Zdroj: Ronald Watkins: Neznámá moře – Jak Vasco da Gama otevřel cestu na východ, Bbart, Praha 2006

autor Pavel Houser