Student World

Podívejme se, jak celý tento okruh zážitků vysvětluje nizozemský experimentální psycholog D. Draaisma.

Viz také: Mystické zážitky v klinické smrti možná vyvolává oxid uhličitý

Na rozdíl od zážitků v klinické smrti se vidění „filmu“ vyskytuje v případech, kdy dotyčná osoba není v klinické smrti ani v bezvědomí, ale v akutním ohrožení života, např. během pádů nebo topení. Tyto zážitky jsou spojeny s obrovských „protažením“ času (jinak by toho např. během pádu člověk zase tolik zhlédnout nestačil), ale i uklidněním, pocitem míru a zmizením strachu, někdy též s depersonalizací (ale na rozdíl od jiných depersonalizačních stavů nejsou obrazy matné a neutrální, ale zřetelné a příjemné).

Draaisma uvádí např. psychoanalytické výklady těchto jevů, ale shledává je nepřesvědčivými. Obrazy jsou celkem útěšné a kontrastují s blízkostí smrti, jakoby člověku chtěly konec zpříjemnit. Proč by tomu tak ale mělo být, jak by se takový mechanismus mohl objevit? Umírání by nám přece, vzato evolučně, příjemné být rozhodně nemělo.

V některých případech – topení – by snad mohlo jít o halucinace způsobené nedostatkem smyslových podnětů, obecně je toto vysvětlení ale nepřesvědčivé (u pádů nedostatek smyslových podnětů není, to, že mozek generuje vzpomínky, nevysvětluje, proč působí uklidňujícím dojmem).

Neurologické vysvětlení počítá zhruba s následujícími fázemi:

– začíná ohrožení, uvolní se velké množství adrenalinu

– stres a bolest vyvolají produkci velkého množství endorfinů, ty ztlumí bolest, ohluší smysly a uklidní

– příslušné omámení pak „odbrzdí“ amygdalu a temporální lalok, aktivace neuronů v této oblasti začne promítat vzpomínky v podobě obrazů

Následuje ztráta vědomí, nebo se bolest vrátí.

Celkově se může jednat buď o vedlejší efekt, nebo zde existuje nějaká adaptivní funkce. Endorfiny/obrazy člověku zabrání alespoň na chvíli upadnout do bezvědomí nebo být bolestí paralyzován. Je zde přece jen šance, že člověk udělá něco, čím se zachrání.

Mimochodem – zážitky „filmu“ se údajně objevují tam, kde je ohrožení života nezáměrné, ne třeba při pádech, které jsou důsledkem skoku/pokusu o sebevraždu.

Zdroj: Douwe Draaisma: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme, Academia, Praha 2009

autor Pavel Houser