Počátky čínských dějin jsou spojeny s věštebnými nápisy na želvích krunýřích, z pozdější doby je známa především Kniha proměn. Jakou roli vůbec hrály věštebné praktiky v čínském starověku a jak se vyvíjely?
Už sám fakt, že nejstaršími čínskými písemnými památkami jsou věštebné nápisy, je poměrně zajímavý (třeba v porovnání s počátky písma v Sumeru, kde sloužilo k účetní evidenci). Další zvláštností je, že písmo je na těchto nápisech přítomno už v hotové podobě. Tím ale podivnosti nekončí.
Vlastní věštebná technika se prováděla tak, že (předtím speciální procedurou upravený) krunýř-břišní pancíř želvy nebo lopatka skotu se vložil do plamene (pyromancie) a věštba se určovala ze vzniklých puklin. Podobné nálezy jsou známy už ze staršího období (zřejmě tedy také věštby?), nebyly však doprovázeny nápisy. Jakkoliv z čínského písma – a navíc takto archaického – je těžké hádat gramatickou stavbu věty, přesto lze soudit, že se podle všeho nejedná o otázky, ale spíše výzvy. Cílem tedy bylo spíše vůli nadpřirozených bytostí (zejména předků) přímo ovlivnit. Zajímavé také je, že na krunýř/kost byl zapsán nejen průběh věštby a závěr z ní vyvozený, ale posléze i to, zda se věštba naplnila. Věštění se týkalo i událostí, které měly nastat za řadu dní – musel tedy existovat systém, jak byly tyto „zápisy“ archivovány a posléze znovu doplněny. Přitom věštby byly prováděny podle všeho téměř každý den. Otázku formuloval speciálně k tomu určený věštec, vyhodnocení však bylo záležitostí panovníka.
Věštby z doby Šangů se týkají pouze vládců (ovšem i jejich soukromých záležitostí typu narození dítěte). Někdy se ptají na věci objektivní (bude pršet?), jindy spíše na věci, které by se stát mohly (jak dopadne bitva?). Občas se snaží identifikovat příčiny problémů (který královský předek se hněvá?). Mimochodem drobná ironie: poslední věštby z doby Šangů, předcházející pádu dynastie, jsou vždy příznivé, jako by byly prováděny mechanicky…
V následujícím období Čou (ovšem až spíše v jeho druhé fázi, období Jara a podzimu a Válčících států) se jako nový věštebný prostředek objevily hexagramy Knihy proměn (I ting). Původní věštebnou metodu ale ani zde neznáme – hexagramy a jejich výklady jsou zmiňovány dříve než přebírání řebříčku (pročež „zjednodušené“ věštění z I tingu pomocí mincí nemusí být o nic více nepůvodní; číselné hodnoty vedoucí k hexagramu mohly být získávány různě, a naopak z přebíraných stvolů žebříčku se mohlo věštit i jinak). S trochou zjednodušení lze říci, že I ting fungoval jako „nepolitická“ osobní věštba. Sice existují i záznamy věšteb o výsledcích bitev, spíše se však používal pro osobní otázky (sňatek apod.). Provádění těchto úkonů také nebylo omezeno na dvory vládců zdaleka tak jako věštění z opálených kostí. Dokonce jsou zaznamenány i případy, kdy obě věštby daly opačný výsledek a bylo argumentováno, že znamení z želvího krunýře je „vyšší“. A samozřejmě – už v této době se věštbami různě manipulovalo, měnily se otázky, hexagramy se značně libovolně převáděly jeden na druhý atd., aby bylo dosaženo požadovaného výsledku. V zásadě se tedy opět dostáváme k tomu, že cílem předpovědi nebylo jen budoucnost poznat, ale také ji přímo ovlivnit.
Nápisy z kostí převládají ještě na počátky dynastie Čou, postupně však mizí. Výsledky se podle všeho začaly zapisovat na netrvanlivé materiály (možná stejně jako v období před Šangy).
Ve stejném období se ale objevila nedůvěra k věštbám. Jak se v Číně postupně začal prosazovat etický kodex a úvahy o spojení mikrokosmu a makrokosmu či o mandátu Nebes, stávalo se zřejmé, že věštebné praktiky do systému nezapadají – výsledkem pak byly přímo formulace učenců o tom, že dobrý vládce naslouchá lidem, špatný duchům. Tato intelektuální skepse (vztažená i na výklady astronomických úkazů) ale nikdy nevedla k tomu, že by věštebné techniky byly zcela opuštěny. To se ovšem zdaleka netýká jen staré Číny, ale i antického světa a v určitém smyslu i naší současnosti.
Poznámky:
– role želvy ve východních mytologických systémech vede k domněnce, že želví krunýř měl být něčím na způsob mikrokosmu a z něj se pak na základě představ o provázanosti odvozovaly „makrokosmické“ události. To ale není příliš pravděpodobné, protože paralelně se stejně věštilo i z hovězích lopatek a před Šangy převládalo pyromantické věštění z kostí jiných domácích zvířat. Spíše se zdá, že věštby byly adresovány předkům vládců (už v období Šangů došlo i ke sporu o to, zda je takto třeba oslovovat „kulturní hrdiny“, tj. mytologické předky a různá božstva, a nebo jen bezprostřední – historické – předky právě vládnoucího krále). Želví krunýř zde byl nejspíš jen prostředkem.
– existovaly i věštby vydávané „šamany“, kteří na rozdíl o věštců nepatřili do palácové hierarchie, a k nimž se prostředí čínských intelektuálních elit stavělo v zásadě nepřátelsky. Kromě astrologie byl prováděn i výklad snů. Nicméně hlavními prostředky v období raných čínských dějin byla pyromancie a hexagramy I tingu.
Zdroj: Věštění a prorokování v archaických kulturách, kolektiv autorů, Herrmann a synové, Praha 2006, kapitola od Jakuba Maršálka o věštění ve staré Číně
