Monoteismy, jež se v okrsku světa prostírajícím se od Atlantiku až po Střední Asii posléze vyvinou ve státní náboženství, měly starobylé a možná nečekané kořeny. Chceme-li je odkrýt, musíme nasvítit celé jeviště a zkoumat stav civilizace pozdního starověku v celé její šíři. Začneme u problému ústní hygieny zoroastrovců, probereme pohraniční politiku římských stratégů, zastavíme se u fantazií, jimiž se unášel Alexandr Veliký
v Sýrii, a skončíme u vyprávění o ukrývaných kouzelnických knihách v Iráku. Prostudujeme názory Židů, kteří pokládali Krista za mesiáše, a křesťanů, kteří žili jako židé.
To vše jsou jednotlivé dílky velké skládačky.
Začít pátrat po průběhu revoluce, která vyvrcholila zformováním chalífátu, a zvolit si za startovní čáru zjevení odhalená muslimským Prorokem nemá valného smyslu. Z téhož důvodu nezačneme naše pátrání v Mekce, dokonce ani v Jeruzalému, nýbrž v zemi, která byla prazdrojem dvou nezměrně přínosných poznatků: říše stvořená lidmi může být celosvětová a moc nejmilostivějšího Boha může být univerzální.
Začneme tudíž Persií.
***
Před mnoha staletími měl člověk jménem Zarathuštra vidění. Když se vynořoval z rituální říční koupele do zářivé čistoty jarního úsvitu, pocítil, že je omýván nekonečně čistším světlem, světlem Ahury Mazdy. V hlavě mu zazněla slova božských naučení. Poprvé v dějinách se Nejvyšší tvůrce zjevil smrtelníkovi takový, jaký skutečně je: jako prazdroj veškerého dobra. Během následujících let se Zarathuštrovi dostalo mnoha dalších vidění. Byla mu zjevena povaha vesmíru a také obřady a rituály, jimiž se má v životě řídit jak on sám, tak všichni smrtelníci. Jeho vlastní lidé odmítli naslouchat takovému učení a vyhnali ho do exilu. Tam, v cizí zemi, se Zarathuštrovi podařilo získat konvertity, přívržence nové víry. Jeho následovníci nakonec ve válce triumfovali, a to přes veškeré snahy sousedních kmenů je porazit.
Jejich čerstvě zrozená víra přežila, vytrvala a vzkvétala. Sám Zarathuštra, skrze něhož byla lidstvu tak dokonale tlumočena zjevení Ahury Mazdy, byl pak už provždy vzpomínán a ctěn jako lidské ztělesnění posvátného ohně, jako bohem ukutý článek řetězu spojující nebe a zemi. Jeho následovníci ho označovali názvem mathran, „držitel slova Božího“ – prorok.
„Neboť jen Zarathuštra uslyšel Naše přikázání.“ Tak to prohlásil sám Ahura Mazda. „Pouze jemu jsem zjevil Naše myšlenky.“ Taková chvalořeč byla zárukou, že kněží uchovávající Zarathuštrovo učení budou projevovat neochvějný smysl pro obřadnost. Pečovali o posvátné ohně a dbali o pravidelný výkon až bláznivě spletitých obřadů s vědomím, že každým dokonaným úkonem se upevňuje kosmický řád. Nekojili se však nadějemi, že v zápasu s Ahrimanem uspějí jen vlastními silami. Pro nastávající kosmickou bitvu se zlem bude nutno zocelit též všechny ostatní. I ten poslední otrok může přispět svým dílem. Jestliže se pětkrát za den pomodlí, jak to požadoval od svých věřících Zarathuštra, a svůj chrup bude udržovat v oslnivé čistotě, přispěje i on k vypuzení klamu. Je pochopitelné, že tváří v tvář takovým nebezpečím se kněží Íránšáru snažili držet víru a chování svých krajanů pod kontrolou. Jak poznamenal jeden pozorovatel z řad cizinců:
„U Peršanů není nic považováno za zákonné a spravedlivé, není-li to napřed schváleno kněžími.“
Bez kázně tohoto druhu byla naděje na vítězství ve velké bitvě o vládu nad kosmem velice mlhavá. Při všem výše řečeném byl jeden protagonista – šáhanšáh – důležitější než ostatní, a to jak ve spirituálním, tak i v pozemském smyslu. Pouze on si mohl činit nárok na to, že byl dotčen boží milostí. Aša, ona nejvyšší ctnost Ahury Mazdy, mohla být zachována jen skrze jeho osobu. Totéž platilo o privilegiích a nárocích duchovenstva. Ahriman byl ve své zhoubné lstivosti vždy připraven šířit kacířství, odpadlictví a vzývání ďábla. A ne všechny kouty Íránšáru byly prosvíceny světlem Zarathuštrova učení.
Zatímco někteří ze starých íránských bohů – nejvyšší z nich byla Anáhitá – byli přijati a zařazeni zoroastrovským duchovenstvem mezi loajální bojovníky Ahury Mazdy, jiní (jak varoval sám Zarathuštra) nebyli bohy, nýbrž démony. Bylo třeba potřít všechny jejich kulty, modly i přívržence.
V konečném součtu to byl sám šáhanšáh, kdo byl nejlépe povolán k plnění úkolu. Pakliže Zarathuštrovo učení, pocházející od samotného Ahury Mazdy, existovalo očividně k ochraně lidstva, měli králové podle názoru duchovních svatou povinnosti vystupovat jako „obránci víry“.
***
Vztah monarchie a duchovenstva zůstával poznamenán napětím, ale jejich cíl byl stejný. Pérózovou ctižádostí bylo vrátit do rozpadající se říše starý řád z dob vlády Kajanidů a kněžstvo usilovalo o to, aby se v rámci Íránšáru prosadil řád ještě o stupínek transcendentnější – řád Ahury Mazdy. Zákonům tak dlouho obcházeným (či uplatňovaným jen povrchně) bylo třeba opět přiostřit zuby. Strážci světla a pravdy museli
být připraveni „vyvracet, ničit a kácet modlářské svatyně, jakož i potírat odpírání poslušnosti, jež vyvolává Protivník a démoni“.
Je samozřejmé, že větší díl odpovědnosti ležel na šáhanšáhovi, nicméně zoroastrovské duchovenstvo, stále více se vymaňující z královského dohledu, se rozhodlo vypracovat si vlastní nezávislou pozici. V celé říši se moc kněží – movbedů – začala postupně rovnat moci lokálních místodržících, místy ji dokonce převyšovat. Oficiálně zůstávali tito duchovní stále podřízeni šáhanšáhovi, leč už v době vlády Pérózova otce bylo možno pozorovat náznaky alternativní linie podřízenosti. Napřed se objevil termín modoban movbed – „přední z předních kněží“ a pak se s každým desetiletím stále silněji prosazovala instituce prohlašující, že je pravým vtělením aša. Termín, který tu novotu nejlépe vystihoval, však neměl ani zdaleka perský původ – byl řecký. K čemu duchovenstvo spělo, co chystalo a vytvářelo, byla ve skutečnosti ecclesia – „církev“.
Ctižádostivým cílem zoroastrovské církve, úchvatným a oslepujícím, bylo zavést řád, který by byl vpravdě univerzální a pnul se v čase zpět do nedohledné minulosti i kupředu do daleké budoucnosti. Vesmír nebyl
ohrožován v poslední instanci ani tak chaosem jako klamem. V důsledku toho bylo životně, naléhavě a neodkladně důležité dobrat se přesné pravdy o životě a časech Zarathuštrových. Háček spočíval v tom, že doba, v níž velký prorok žil, byla závratně vzdálená – a to natolik, že se za celá staletí až do Pérózových časů nezachovala ani čárka písemného svědectví v dávno mrtvém jazyce, v němž prorok vyřkl svá zjevení (byť byl ten jazyk láskyplně uchováván v paměti a ústním podání mudrců). Tím byli představení zoroastrovské církve rozmrzeni a stále více znepokojeni. Otázka zněla: je lidská paměť skutečně dostatečně odolná proti korozi plynoucího času? Jestliže nikoli, pak nejen věřící, ale celý svět je neodvratně odsouzen k zatracení. Nezbývalo než takový spis vytvořit. Zarathuštrova zjevení dostala poprvé knižní podobu.
***
Mezi perskou monarchii a parthské velmože – neboli mezi dům Sásánovců a dynastie Karinů a Mehránců – vždy vstupovali duchové. Když Suchra, obklopen pompou a velkolepostí, cválal na oři ven z paláce pod
vysokými klenbami podobajícími se koňským podkovám, byl následován válečníky, kteří spíše než jezdce připomínali duchy z časů ještě podstatně starších, než byla éra Ardašírova – dokonce starších než doba samotného Zarathuštry. Jejich pláště, praporce i přehozy na hřbetech koní, vše mělo zelenou barvu.
To byla barva boha Mithry, jehož hněv vůči Pérózovi proměnil zelená pole Íránšáru v hnědou hlušinu. A jen on, Mithra, měl tu moc, aby ji opět proměnil v půdu úrodnou a plodnou. Suchra živil toto povědomí s tak plamennou vehemencí, že tím nejen mohutně podkopával autoritu domu Sásánovců, ale poukazoval zároveň k nejstarobylejším a nejtrvalejším tradicím uctívaným a uchovávaným v srdcích Parthů. Ne
nadarmo nesl jejich posvátný oheň pojmenování „Mithrův oheň je veliký“. V nejzazších východních oblastech Íránšáru byl Mithra uctíván po způsobu někdejších Árjů – s prostomyslnou oddaností a s tak niterným
zápalem, že praktikování Mithrova božího kultu na náhorních planinách a v horách Parthie skoro neponechávalo místo ani čas pro uctívání samotného Ahury Mazdy.
***
Na počátku sedmého století už bylo vítězství monoteismu v obou velkých soupeřících říších bezmála dovršeno. Ze starobylých zvyků pohanského modloslužebnictví, kdysi tak všeobecně rozšířeného, zbývaly jen osamocené výspy. Například v Chorásánu ani veškeré státotvorné úsilí zoroastrovského duchovenstva nestačilo ke svržení Mithry – obávaného a nikdy nespícího mstitele nespravedlností, dlícího vysoko v horách na trůnu nasvíceném paprsky vycházejícího slunce.
Také v Cháranu, dlouho spoléhajícím na výhodnou polohu v půli cesty mezi Římem a Íránšárem, se většina obyvatel tvrdošíjně vzpírala svému nominálnímu panovníkovi v Konstantinopoli a odmítala vyznávat Krista, jen aby mohla nadále uctívat boha Sína. Budoucnost „Pána měsíce“ však vypadala bledě. Císař Maurikios vyslal do města obzvláště horlivého biskupa s pověřením vykořenit to ďábelské poklonkování Sínovi jednou provždy. Pohany tajně působící ve vysokých funkcích odhalili a pověsili na šibenice vztyčené rovnou na hlavní třídě. Pro vyznavače měsíčního boha byla proto okupace silami Chosraua II. pravým požehnáním. Peršané měli příliš starostí s dobýváním světa, než aby se zaobírali kultem nějakého Sína. Jenže když byl v roce 629 uzavřen mír a Peršané se stáhli z Cháranu, převzali Římané nad děním ve městě úplnou kontrolu.
Pohané, manichejci, židovští křesťané i křesťanští Židé, ti všichni sdíleli úděl utiskovaných štvanců. V celé oblasti úrodného půlměsíce nebylo bezpečného úkrytu před pohůnky říšských úřadů, ledaže pronásledovaní hledali útočiště v osvědčených pohraničních končinách. Po celá staletí sloužily nedozírné pustiny na jihu – mimo dosah obou velmocí – jako útočiště i exil, jako druhý domov pro náboženská vyznání, která všude jinde mizela jako inkoust na rozpadajících se svitcích. Překročit hranici a zamířit do pouště byl proto krok směřující do minulosti. Odvěká promíšenost různých kultů tak přetrvávala pouze v Arábii, mimo působnost
monarchů, biskupů a movbedů.
***
Zbožným uctívačům Ahury Mazdy připadal rozpad sásánovského státu a obsazení Íránšáru cizími dobyvateli jako katastrofa vymykající se těm nejhorším představám. „Víru pošlapali a šáhanšáha rozsekali na kusy
jako psa.“ Těmito ponurými slovy už budou navždy vzpomínat na svá neštěstí perští movbedi. „Svět se rozpadl.“
Zoroastrovská církev svržená z někdejšího privilegovaného postavení už nikdy nedojde sluchu u vládnoucích králů. A nejen to. Jelikož jí Korán nepřiznával ani statut vyhrazený rabínům a mnichům jako příslušníkům „Lidu knihy“, movbedi náhle shledali, že s jejich milovanou vírou hlásající světlo a pravdu je nakládáno
s brutálním pohrdáním. Ve východních končinách Íránu, kde byla nadvláda Arabů ještě nepevná a opírala svou autoritu pouze o smlouvy s dosud silnými a obávanými parthskými dynastiemi, jako byli Karinové, mohly zoroastrovské chrámy nadále udržovat plamínky věčných ohňů. Jinde si však musely vykupovat záchranu před demolicí nehorázným podplácením.
V Iráku nepomohlo ani to a byly do jednoho zbourány. Jejich vypálené trosky zarůstaly býlím a staly se hnízdištěm černých havranů – ptáků věštících zlé časy, ve skutečnosti však démonů skrytých v peří. A tak když mnozí ctitelé Ahury Mazdy viděli, jak se jejich chrámy propadají do temnoty, zažili smrtelný otřes a jejich víra v Pána světla upadala.
Za vlády domu Sásánovců by se takové odpadlictví od víry trestalo smrtí, to však již neplatilo. Na území, kde doposud vládly přísné zákazy, příkazy a omezení, nastalo po pádu sásánovské moci cosi po staletí nevídaného: vznikl volný trh náboženských systémů. Kam se měli sirotci po Ahurovi Mazdovi vrtnout? Mnozí se při hledání co nejpevnějších zdí, za nimiž by nalezli útočiště, uchýlili do náruče nestoriánské církve. To ovšem vedlo k tomu, že se tam křesťané – místo aby byli zatlačeni do pozadí v důsledku arabského záboru Iráku – rychle stali většinou.
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Ve stínu meče – Zápas o světovou nadvládu a konec starého světa
Dokoran 2015
O knize na stránkách vydavatele
