Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Na Science Worldu jsme již publikovali několik článků o tom, jak v raném středověku stala za Karla Velikého ražba zlatých mincí a ty se udržely pouze v Byzanci. Západní a střední Evropa vstoupila do věku stříbrného. Kdy se odehrál návrat zpět ke zlatu?

Příběh zlatých mincí v raně středověké Evropě je ovšem poněkud složitější. Ještě Karel Veliký dal v Itálii vyrazit pár zlatých mincí, což však učinil v souvislosti se svou korunovací v Římě jako akt, kterým měl potvrdit, že je nástupcem římských císařů. Jeho syn Ludvík Pobožný pak dal ještě vyrazit pár zlatých mincí, které už do oběhu vůbec nešly – prostě čiré gesto. V následujícím období se zlato spíše ukládalo, než že by v Evropě obíhalo.

Teprve ve 13. století začali západoevropští panovníci uvažovat o tom, že by se ke zlatu vrátili. Spolu s rozvojem obchodu a nárůstem objemu se zvýšila poptávka po cennějších penězích. Po roce 1250 se zlaté mince znovu objevily v Benátkách, Florencii a Janově, které měly ke zlatu přístup díky kontaktu s arabským světem i Byzancí. Při stanovení poměru mezi zlatem a stříbrem se vycházelo z poměru 12:1, jak fungoval v antickém Římě (1 zlatý římský sou odpovídal 12 stříbrným denárům). Při velkoobchodních transakcích už nebylo třeba vozit celé pytle/vozy kovu.

Na trhu v Alexandrii byl kurz zlata a stříbra v té době mírně odlišný od poměru 12/1 – o něco nižší. Vyplatilo se sem tedy dovážet stříbro a zpět dovážet zlato, které se začalo do Evropy alespoň do srovnání kurzů dostávat ve větší míře. V jižní Evropě se naopak dokonce začalo dočasně nedostávat drobných mincí stříbrných, které se používaly při běžné směně na trzích či v hospodách.

Naproti tomu ve Francii a Anglii se v té době razily zlaté mince z důvodů opět prestižních. Místní panovníci nechtějí zaostávat za italskými městy. V roce 1257 nechá zlatou minci razit Jindřich III., ale ta se neujme; zlatá měna se pak v Anglii etabluje až o 100 let později.

V roce 1266 nechá zlatou minci razit v francouzský král svatý Ludvík; poměr zlata a stříbra je v tomto případě stanoven na 10:1. Při úředním, nikoliv tržním stanovení kurzu vzniká rozdíl mezi poměrem zlata a stříbra na jednotlivých trzích, na kterém se dá zbohatnout. Ludvíkova zlatá mince se dá každopádně získat relativně „levně“, proto se z oběhu rychle stahuje, lidé si ji schovávají, nebo se „kupuje“ rovnou přímo v mincovnách.

O něco později se ve Francii za Filipa Smělého v souvislosti s rozdílem kurzů zřejmě poprvé objevila myšlenka finančního monopolu – na královských panstvích se nesmí obchodovat jinak než prostřednictvím královské měny. Právo biskupů, baronů či opatů razit vlastní mince je postupně omezováno (platí jen na jejich panstvích, nesmějí být uváděny nové typy apod.). Kapetovci přímo bohatnou na tom, že oficiální a jediný „povolený“ kurz nově vydávaných mincí je teď naopak vyšší než cena kovu, a to i se započítáním ražebních nákladů. Mince se teď opravdu nevyplatí doma syslit, odmítat je však je zakázáno.

Pokud se navíc starší mince stahují z oběhu, platí se za ně už jako jenom za kov; na každém přetavení a změně měny tak král vydělává, současně se však hodnota měny dále vzdaluje od tržní ceny kovu (a to i pokud se nevolí další oblíbený trik, kdy se v nově ražených zlatých i stříbrných mincích snižuje podíl ušlechtilého kovu, mince je však ražena tak, aby vypadala stejně jako ta stará; na rozdíl od změny váhy je změna ryzosti mnohem hůře odhalitelná a pokládá se ve středověku za mravně zavrženíhodnou). Měna by neplnila svůj účel, s něčím se ovšem tak jako tak obchodovat musí a pokud jsou obchody v jiné měně na území státu přímo zakázány, může takový systém po nějakou dobu fungovat…

Co se týče Evropy střední, jako první se ke zlatu vrátily Uhry v roce 1308. Čechy následovaly roku 1325.

Zdroj: Jean Favier: Zlato a koření – zrod obchodníka ve středověku, Garamond, Praha 2006

Poznámka: Popsaný postup z Francie poněkud připomíná moderní měnová kouzla centrálních bank. Bez vazby na drahý kov, jehož je přece jen omezené množství, je to však dnes ještě jednodušší.

autor Pavel Houser