pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Úspěšná fyzikální teorie musí souhlasit s experimentálními daty. Reprodukce jevů je nutnou podmínkou přijatelnosti teorie, ač na cestě k jejímu splnění mohou nastat jisté přechodné potíže (jako když Dirac čelil problému zjevně nesprávné předpovědi vyplývající z existence záporných energetických stavů elektronu). Zvlášť přesvědčivá vlastnost správné teorie je její dlouhodobá plodnost, tj. schopnost předvídat nebo vysvětlovat nové, neočekávané jevy (Diracovo vysvětlení magnetických vlastností elektronu a predikce pozitronu).
Empirický úspěch teorie přesto nemusí stačit k tomu, aby teorie byla vědeckou komunitou schválena. Volba mezi indeterministickou a deterministickou interpretací kvantové teorie nemůže být provedena na empirickém základě. Bohm reprodukuje jevy stejně jako Bohr, a proto jejich spor musí být vyřešen jinými prostředky. Rozhodnutí nemůže záviset jen na fyzikálních měřeních, ale též na metafyzických soudech.
Metafyzická kritéria, jež vědecká komunita používá ke stanovení váhy dané teorie, zahrnují následující principy:
(1) Rozsah
Teorie musí vysvětlovat co nejširší okruh jevů. V případě Bohra a Bohma však toto kritérium nestačí z důvodu empirické ekvivalence obou teorií (ačkoliv je třeba poznamenat, že Bohmova teorie by měla být završena lepším zdůvodněním předpokladu o souhlasu počátečních pravděpodobností s vlnovou funkcí).
(2) Úspornost
Čím je teorie stručnější a pojmově úspornější, tím atraktivnější se bude zdát. V této disciplíně Bohmova teorie skóruje méně, protože kromě pozorovatelných částic předpokládá také skrytou pilotní vlnu. Takové zmnožení entit je v očích mnoha fyziků podstatnou vadou teorie.
(3) Elegance
K tomuto požadavku bychom mohli připojit ještě slovo přirozenost, které vyjadřuje absenci nepatřičné důmyslnosti či rafinovanosti. Právě v tomto ohledu má většina fyziků s Bohmovou teorií vážné problémy. Nepříjemný dojem oportunismu do teorie vnáší především ad hoc předpoklad platnosti Schrödingerovy rovnice pro pilotní vlnu.
Nejenže tato kriteria leží mimo rámec fyziky samotné, jejich posouzení dokonce záleží na osobním vkusu. Rozhodnutí o tom, zda jsou či nejsou splněna, není věcí formalizovaného protokolu. V žádném případě by je nemohl provádět počítač. Preference pro Bohra ve sporu s Bohmem jsou z velké části výsledkem toho, co filozof vědy Michael Polanyi nazývá „osobním věděním“. Polanyi (který sám byl uznávaným fyzikálním chemikem, než se obrátil k filozofii vědy) zdůrazňoval, že ačkoliv je objektem přírodních věd zcela neosobní fyzikální svět, proces „dělání vědy“ je silně personální a interpersonální záležitostí. To proto, že zahrnuje mnoho rozhodovacích aktů vyžadujících implicitní dovednosti, jež si může osvojit jen osoba s dlouhodobou praxí ve vědecké komunitě. Pod těmito akty si nepředstavujeme jen aplikaci výše nastíněných metafyzických kritérií. Na mnohem všednější úrovni se jedná například o schopnost experimentátora rozeznat a vyloučit klamné efekty „pozadí“, které by jinak kontaminovaly výsledky experimentu. Není k dispozici žádná příručka, kde by to bylo popsáno. Je to cosi, co se učíme zkušeností. Polanyi často opakoval větu, že „víme víc, než můžeme říci“, ať už se to týká nesdělitelných dovedností jízdy na kole, ocenění chuti dobrého vína, nebo provedení úspěšného experimentu.
Tento text je úryvkem z knihy:
John Polkinghorne
Kvantová teorie: Průvodce pro každého
Dokořán, Praha 2007
