Student World

Podmínky na Venuši se dnes od pozemských značně liší. V atmosféře oxid uhličitý a dusík, oblaka koncentrované kyseliny sírové, obří teplota a tlak. Přesto se v minulosti mohla Venuše Zemi podobat mnohem více.

Zatímco dnes na Venuši panuje teplota okolo 470 stupňů C, při které již voda nemůže existovat v kapalném stadiu (bez ohledu na tlak), v minulosti to mohlo být až o 400 stupňů méně. Před více než 4 miliardami let byla Venuše určitě také bombardována meteority a kometami, které sem přinesly vodu. Co se ale dělo pak?
Slunce vydávalo postupně více a více tepla, které Venuši ohřívalo pochopitelně více než Zemi, ježto mu je blíže. Na Zemi sehrál roli také život. Oxid uhličitý, skleníkový plyn, začal být ukládán jak do organické hmoty, tak i do uhličitanových hornin a oceánů. K tomu na Venuši podle všeho nedošlo.
Jak se planeta navíc ohřívala, stále větší podíl vody se dostával do atmosféry, kde hrál roli skleníkového plynu (vodní pára je extrémní skleníkový plyn). Zatímco u Země je „chladná zóna“ dost blízko povrchu, aby zde voda stihla zkapalňovat a pršet na povrch, na Venuši bylo již gravitační působení v odpovídajících výškách příliš slabé. Vodní pára unikala do volného prostoru, rozkládala se na vodík a kyslík (chyběl také ochranný účinek ozónové vrstvy). Dnes již na Venuši zbyla vodní pára pouze v podobě svých produktů, hlavně kyseliny sírové. Tím se klima dostalo zcela do područí oxidu uhličitého, který se již nemohl akumulovat v oceánech, a teplota dále rostla.

Zdroj: Harald Lesch, Jorn Muller: Velký třesk – druhé dějství, Knižní klub, Praha, 2006.

Poznámky:
– Vydavatel sice obvykle nevydává vědeckou/populárně-vědeckou literaturu, ovšem jeden z autorů je profesorem teoretické astrofyziky na Mnichovské univerzitě, což snad umožňuje chovat ke knize důvěru. Redakce českého textu ovšem bohužel dobrá není.
– Jistě vás napadnou i trochu jiné modely (nemohla ochranná ozónová vrstva na Venuši vzniknout z rozkládající se vodní páry?). Nakonec nemáme ani žádný přímý důkaz o tom, že na Venuši oceány kapalné vody kdy byly.
– Z výše uvedeného moc nevyplývá, že bychom v minulosti Venuše mohli uvažovat o existenci života (70 stupňů sice není pro pozemské extremofilní organismy žádný zvláštní problém, ale je obtížné si představit, jak by v těchto podmínkách mohla proběhnout chemická prebiotická evoluce, alespoň s našimi organickými látkami), každopádně by bylo velmi obtížné po něm najít stopy. Ono těžko zkonstruovat něco, co by dnes na povrchu Venuše mohlo fungovat podobně jako marťanská vozítka, průzkum této planety je dost problém. Rovněž teraforming Venuše by byl dnes značně náročný. Na Venuši by dnes na rozdíl od Marsu žádné pozemské organismy nepřežily, takže jedinou možností – těžko představitelnou – by byla rozsáhlá úprava atmosféry, nějaké zastínění apod.
– Příběh Venuše trochu připomíná to, co se na Zemi odehraje později (tím není míněno současné „globální oteplování“). Příslušný scénář vycházející z knihy Život a smrt planety Země viz
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C25FE3BD4834E788C1256E9B0057563F
Tady se ale naopak počítá s úbytkem oxidu uhličitého v atmosféře a přeměnou vodních ploch na kyselinu dusičnou. V atmosféře Země má postupně přibývat kyslík…
– Na závěr pohled, který zastává Lawrence M. Krauss v knize Proměny vesmíru. Vychází z toho, že na Venuši je dnes oproti Zemi obrovský podíl deuteria oproti obyčejnému "lehkému" vodíku. Z toho mu vychází, že lehký vodík přednostně z planety utekl. Výpočet vede k závěru, že na Venuši bylo dost vody na to, aby pokryla celý povrch několikametrovou vrstvou (na Zemi je to několik km), možná ale ještě více. K problému se na Science Worldu ještě vrátíme.

autor Pavel Houser