Student World

Jméno Ilya Prigogine není asi třeba zájemcům zvlášť představovat. Nositel Nobelovy ceny za chemii a zakladatel nerovnovážné termodynamiky jako speciálního oboru na pomezí fyziky, chemie a biologie je postavou známou už proto, že jsme se nedávno dočkali českého vydání jeho knihy "Řád z chaosu". Méně známá už je Prigoginova útlá knížečka "Čas k stávání"…

Jedná se vlastně o záznam jedné Prigoginoy přednášky, kterou úvodním slovem a závěrečným komentářem doplnil Josef Krob. Kniha vyšla původně v nákladu 1000 kusů a je dnes prakticky nedostupná – což je další důvod si zde představit její obsah.
Základní idea Prigoginovy práce je poměrně jednoduchá. Ačkoliv ve vesmíru roste plošně entropie/neuspořádanost, vznikají také systémy relativně uspořádané. Takové struktury a jevy mohou mít povahu fyzikální (proudění zahřívané kapaliny), chemickou (různé oscilační reakce) či biologickou. Produktem této tzv. nerovnovážné termodynamiky jsou i živé organismy.
Prigogine však nezůstává u popisu nelineárních systémů/disipativních struktur, ale snaží se je zasadit do obecnější rámce. Jeho ideoví odpůrci samozřejmě nezpochybňují fakt, že uspořádanost ve vesmíru existuje, ale spíše právě tuto Prigoginovu nadstavbu. Autor se totiž dostává například na hranici vitalismu, když tvrdí, že složité struktury, například lidé, de facto "nejsou", ale "stávají se" (to připomíná odkaz na existenci jakési životní síly, která by právě byla zodpovědná za toto "stávání se"). Původní úvahy o termodynamické šipce času pak přerůstají do koncepcí, které zpochybňují polo-determinismus kvantové fyziky. Dostáváme se k různým teoriím chaosu, efektům motýlího křídla apod.
Spolu s tvrzením, že budoucnost není něco daného, ale určujeme ji do značné míry my sami, pak Prigogine prosazuje větší angažovanost vědy. Ta by se podle něj neměla omezovat na objektivní popis – lidský svět není, ale "stává se". Osobně mi tato koncepce není příliš sympatická a spíše souhlasím s bonmotem Jana Zrzavého, který napsal v doslovu k Sobeckému genu: "Není úkolem vědy vést lidstvo ke štěstí, už proto, že není žádný vědecký důvod se domnívat, že lidstvo šťastné být mohlo, či snad dokonce mělo." (citováno pouze po paměti). Prigogine však současně oponuje i filosofům, kteří prosazují opuštění klasické vědy a tvrdí, že je to právě pouze věda, která umožňuje dialog člověka a přírody.
Prigogine přímo polemizuje s Hawkingem a dalšími fyziky, kteří se domnívají, že jsme na stopě nějaké teorie všeho. Popsat podle něj můžeme totiž pouze minulost, budoucnost deterministická není ("budoucnost není nic daného… budoucnost je tvorba"). Šipka času nevede k termodynamické smrti, ale má konstruktivní charakter. Entropie je pak prostě daní za tyto tvořivé procesy, jejich vedlejším, odpadním produktem. Fyzikální zákony ukazují, co je možné, mezi minulostí a budoucností ale neexistuje symetrie – Prigogine přitom samozřejmě nepopírá, že ne všechny události jsou "nadané svobodou" a např. pohyb nebeských těles je dopředu definován "natvrdo".
Hawkingovi pak Prigogine dokonce podsouvá, že za jeho snahou najít absolutní jistotu, elegantní stavbu teorie všeho stojí jeho neradostný fyzický handicap – takový názor samozřejmě nelze dokázat.
Na jednu stranu platí, že řada fyziků, ale i filosofů se posléze dostává k přesvědčení, že šipka času je spíše iluzí, způsobem, jak lidé vnímají realitu (Plotinos: "Čas je život duše", tedy její neschopnost vidět svět najednou. Hawking pak přímo zavádí pojem "imaginární čas" atd.). Prigogine se naopak odvolává na Bergsona, pro kterého je právě čas úzce svázán se svobodnou vůlí. Hawkingova Stručná historie času pro něj není historií, ale daleko spíše negací času.
Platí, že vesmír prostě "je", nebo se "stává"? Existuje "bytí" nebo "dění"? Tento rozpor je možné chápat jako pouhou jazykovou kuriozitu, ale také jako zásadní filosofický problém, o jehož řešení se vede spor už od Platóna a Aristotela.
Přitom je jasné, že do určité míry mají pravdu obě strany. Prigoginovy argumenty jsou mnohdy možná "přehnané", nicméně ani jeho odpůrci nemohou pominout fakt, že jsme tady a že biologické soustavy navzdory zákonům rovnovážné termodynamiky o růstu entropie informaci nezapomínají. Jejich složitost naopak vzrůstá, jde o systémy s pamětí, ve které se odrážejí miliardy let pozemské evoluce.

Zdroj: Ilya Prigogine: Čas k stávání, KLP, Praha, 1997

Poznámka: vzhledem k množství a délce komentářů hrozí při zaškrnutí volby "zobraz všechny komentáře" buffer overflow. V případě problémů proto znázorňujte komentáře postupně (vždy po několika "kusech"). Omlouváme se za chybu systému.

autor Pavel Houser