Student World

Před nedávnem se zde objevil popis skutečného „rozpadu reality“ při pádu pozorovatele do černé díry: tento článek.

Brian Greene se v knize Skrytá realita v tomto ohledu odvolával na Leonard Susskinda. Pojďme se podívat, co o tom tedy tvrdí sám Susskind v knize Válka černých děr (The Black Hole Wars, Hachette Book Group 2008).
Hovoří o principu komplementarity. Světlo je současně vlna i částice, skokan do černé díry může být z jednoho pohledu mrtvý, ze druhého živý.
Klíčový bod v Susskindově argumentaci zní, že pozorovatel padající volným pádem do černé díry existenci horizontu vůbec nezaznamená. Z jeho pohledu se nejedná o žádnou speciální hranici. Vstříc mu neletí žádné vysokoenergetické záření, nepozoruje působení síly (pomiňme slapové efekty).
Susskind výslovně tvrdí, že problém by nastal až tehdy, kdyby se obě nekompatibilní verze reality podařilo konfrontovat. To ale možné není. Skokan z černé díry pochopitelně uniknout nemůže. A jak je druhá verze, kdybych vnější pozorovatel skočil se svou „nahrávkou“ za ním? Ve skutečnosti prý kvůli relativistickým efektům by získat z černé díry informaci o smrti skokana trvalo klidně v řádu 10 na 68 let. Pozorovatel padající do černé díry by mohl žít také pěkně dlouho (opět pomiňme slapové síly), jenže pouze z pohledu své vztažné soustavy.

Poznámka:
– Nepředstavuje ale tak trochu problém, když spor zaznamenáme už v rámci myšlenkového experimentu? Není to vlastně podobné, jako kdybychom před sebou měli dva kamerové záznamy, z nichž každý ukazuje něco jiného? Susskind prostě tvrdí, že není; opravdový spor podle něj nenastává mezi představami, ale jen experimentální daty. Pokud je nám to stále divné, poděkujme prý evoluci, že nám mozek vytvořila právě takto.
– „Odsouzen do černé díry“; pokud zastáváte pojetí práva, že účelem trestu/vězení není mstít se pachateli, ale ochránit ostatní před opakováním nepřípustného jednání, pak by se zde nabízela ochrana garantovaná přímo fyzikálními zákony.

autor