Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Kořeny koňských dostihů sahají až do dávné minulosti. Chetitský dokument z roku 1500 př. n. l. detailně popisuje chov a výcvik koní. Řekové uspořádali závod válečných vozů na 23. olympiádě a závody koní s jezdci se pořádaly od 33. olympiády. Boioťané dokonce jeden z měsíců pojmenovali Hippodromius – „měsíc koňských dostihů“.

Koňské dostihy si zaslouží svůj přídomek „královský sport“ – dnešní dostihy se vyvinuly z těch, které zavedl anglický král James I. v 17. století a jimž o století později dal pevnou formu král Charles II. V letech 1779 a 1780 pořádal 12. hrabě z Derby první dostihy, při nichž se rozdávaly ceny – závody v Epsom Oaks a v Derby. Koňské dostihy jsou ve všech ohledech velmi drahou záležitostí, mohou člověka i zruinovat, od hazardního hráče až po vlastníka koně, který utratí za nákup a výcvik čistokrevného koně stovky tisíc dolarů. Všichni plnokrevníci mají ve svém rodokmenu jednoho ze třech plemenných hřebců pocházejících z Blízkého východu. Jsou to Byerly Turk, Darley Arabian a Godolphian Barb, kteří byli vycvičeni v Anglii na začátku 18. století.

Americký dostih se obvykle skládá ze šesti až dvanácti kol závodu koní, který je veden po oválné dráze proti směru hodinových ručiček. Závody se dělí podle plemene na závody plnokrevníků, standardního chovu a amerických honáckých koní. Dále se dělí podle délky dostihu (na 6 furlongů neboli 3/4 míle, 7 furlongů neboli 7/8 míle, 1 míli, 1 1/8 míle, 1 1/4 míle, 1 1/2 míle), podle ceny (například v Belmont Stakes se rozděluje jeden milion dolarů), podle pohlaví koně (závody klisen, hřebců, valachů), podle věku (všichni závodní koně mají stejný oficiální den narození – 1. ledna – na základě nařízení asociace pro závodní čistokrevné koně) a podle kvality koní. Rozeznáváme tyto druhy závodů: Stakes, Handicap, Claiming, Optional Claiming, Allowance, Classified Allowance a Maiden. Stakes závody jsou nejstarší: otevřené závody, na které se koně musí kvalifikovat a v nichž běhají o tradiční cenu (stakes). V handicapových závodech musí koně nést určitou váhu. V Claiming závodech jsou závodící koně na prodej; za stanovenou cenu si je může zájemce vyžádat. V Allowance závodech existuje určité kritérium, které koně musí splnit, aby byli připuštěni k závodu, např. dvojročáci, kteří vyhráli maximálně jeden závod. Maiden závody běží koně, kteří ještě žádný závod nevyhráli.

Standardní dostihové sázky, z nichž každá přináší přesně dané výplaty, jsou Vítěz, Umístění (první nebo druhý), Show (první, druhý nebo třetí) a Across the Board (zkratka pro kombinované sázky Vítěz, Místo a Show). V „exotických“ sázkách můžeme tipovat správnou kombinaci vítězů: Quinella (první dva koně), Exacta (první dva v přesném pořadí), Daily Double (vítěz dvou po sobě jdoucích závodů), Pick Three (tři po sobě jdoucí závody) a další varianty.

Totalizátorový systém

Při dostihových sázkách se používá totalizátorový systém. Systém vymyslel v roce 1865 pařížský výrobce parfémů Pierre Oller na požádání svého přítele, majitele sázkové kanceláře, který chtěl používat systém, jenž by mu zajistil zisk a současně byl spravedlivý vůči sázkařům. Oller si uvědomil, že od společného vkladu všech sázek lze odečíst procentní sazbu a pak vypočítat výplaty ze zbytku, jsou-li výplatní pravděpodobnosti nepřímo úměrné částkám vsazeným na jednotlivé koně. V totalizátorovém systému nehrají sázkaři proti banku, ale soupeří navzájem mezi sebou.

Při sázení na koně se přizpůsobují výplatní poměry (pro favority jde kurz dolů, pro outsidery nahoru), odečítá se poplatek („takeout“; obvykle alespoň 15 %) a také zaokrouhlení dolů na standardní výplatní poměr, takzvaný „breakage“. Ten stojí sázkaře v průměru 2 %.

Představme si dostih s pouze dvěma koňmi a dvěma sázejícími. Jestliže bude na každého koně vsazeno tisíc dolarů, pak by jejich výplaty byly stejné, v poměru 1 : 1, kdyby se neúčtoval žádný poplatek. Ve skutečnosti si však bookmaker bere z celkového vkladu 15 %, takže na vyplacení vítěze zbývá sedmnáct set dolarů. Výplatní poměry by tedy byly 7 : 10 (sázka v hodnotě jednoho tisíce dolarů by vyhrála sedmnáct set dolarů). Ale nesmíme také zapomínat na breakage. Výplatní poměry se zaokrouhlí dolů na poměr 3 : 5 (sázka v hodnotě jednoho tisíce dolarů přinese šestnáct set dolarů), bookmaker si ponechá částku odpovídající zaokrouhlení.

Předpokládejme nyní, že třetí sázející vsadí tři tisíce dolarů na jednoho z koní, takže na prvního je celkově vsazeno čtyři tisíce dolarů, zatímco na druhého pouze jeden tisíc. Pokud pomineme poplatek, pak výplatní poměr prvního koně bude 1 : 4 a výplatní poměr druhého 4 : 1. Ale když si bookmaker vezme svůj „takeout“, zůstane ve společném vkladu čtyři tisíce dvě stě padesát dolarů. Po provedení breakage se výplatní poměry zmenší na minimální výplatu 1 : 20 a 3 : 1.

Jak vidíme, takeout a breakage velkou měrou zmenšují očekávaný zisk sázejících. Po přijetí sázek takzvaný totalizátor spočítá takeout, breakage a výplatní poměry. Totalizátor je vlastně úplně mechanický počítač, který v roce 1912 navrhl Australan George Julius. Ve Spojených státech se objevil ve 30. letech minulého století. Nyní se používají plně elektronické počítače, které mohou přijmout nejrozmanitější sázkové kombinace.

Nezávislí off-track bookmakeři si berou menší poplatek, a tím nabízejí lepší výplaty, ale jejich činnost není legální. Společně se zavedením sázení po internetu se však objevily „rabatové sázkové kanceláře“, které jsou v některých zemích, například na Bermudách, zcela legální. O tom, zda Američan může legálně po internetu s těmito kancelářemi provádět transakce, se vedou diskuse. Tyto sázkové kanceláře vracejí sázejícímu z každé sázky určité procento. Nabídkou rabatů tak snižují takeout z původních 20 % až třeba na 1 % nebo 2 %. Mohou si dovolit poplatek natolik snížit, protože pracují s minimálními režijními náklady. Tyto rabatní kanceláře umožňují zkušeným dostihovým sázkařům, kteří si mohou dovolit sázet velké částky, dosahovat pravidelných příjmů.

Výhry na dostizích

Existují vzhledem k povaze totalizátorového systému nějaké metody, které by schopnému sázkaři dávaly příležitost pravidelně vyhrávat? Většina systémů na tipování vítězů spoléhá na používání znalostí o koních, žokejích a závodech. To nejsou dobré systémy, protože odborníci, kteří stanovují výplatní poměry, dostávají lepší informace a mohou výplatní poměry snižovat. A totalizátorový systém navíc trestá tipování nejrozumnějších sázek snižováním výplatních poměrů favoritů.

Nechceme tím říci, že někdo se skvělým citem pro koně a dostihy nemůže na sázení vydělávat, ale téměř každý (i ten velmi dobrý) postupně prodělává, pokud tedy ovšem nesází v již zmíněných rabatních kancelářích. Sázkaři zde podobně jako hráči v kasinech platí za možnost sledovat dostihy – a to není špatná zábava. Přesto existují lepší systémy než ty, které vycházejí z pokusů určit reálnější výplatní poměry, než jaké stanovili experti. Jedna vysoce neetická a nezákonná, ale velmi úspěšná metoda spočívá v úmyslném zmanipulování totalizátorového systému.

Manipulace systému

Jedná se o to, že skupina konspirátorů zabere všechna okna totalizátoru na závodní dráze, aby neobjektivně změnila výplatní poměry tím, že vsadí spoustu malých sázek na outsidery. Další konspirátoři vsadí off-track (mimo závodiště) velké sázky na pravděpodobné vítěze. Tímto způsobem se například v roce 1932 na závodišti Agua Caliente v Mexiku podařilo zvýšit výplatní poměr na vítězství koně Linden Tree z poměru 7 : 10 na 10 : 1. V roce 1964 na londýnském chrtím závodišti Dagenham byly takto kontrolovány všechny sázky a na vítěznou dvojici (Buckwheat a Handsome Lass) byl vsazen pouze jeden lístek v poměru 9872 : 1.

Překrývání

Jediný legální způsob jak porazit totalizátorový systém je najít „překrývání“, totiž koně, pro které jsou traťové výplatní poměry (určené mnoha sázkaři přímo na dostizích) lepší než správné výplatní poměry. Jestliže známe skutečné pravděpodobnosti výher koní, můžeme využít rozdílů mezi skutečnými poměry a traťovými poměry. Existují vzorce na vypočítání maximálních sázek k využití příznivých výplatních poměrů, aniž by se totalizátorový systém přizpůsobil naší sázce. Můžeme se pokusit určit správné výplatní poměry vlastním handicapováním, ale pravděpodobně to neuděláme lépe než experti, kteří stanovují původní výplatní poměry.

K překrývání dochází kvůli zvláštnosti psychologie davu. Řada lidí bude sázet neúměrně na outsidery (zvláště na poslední závod dne), čímž se sníží jejich výplatní poměry. Podobně mají lidé přílišný sklon sázet na favority v úvodních dostizích. Prostředek skupiny proto často končí překrýváním. Uvědomte si, že zde se nejedná o outsidery, takže není naděje na velkou výplatu, a pravděpodobnost výhry je menší než u favoritů. Máme zde klasickou herní situaci: dlouhodobě je očekávaný zisk pozitivní, ale musíme počítat s mnoha krátkodobými ztrátami. Pokud navíc dostatek lidí využije příznivé situace, překrývání rychle zmizí.

Analytická metoda k určení překrývání, založená na psychologii davu, zjišťuje rozložení očekávaného zisku pro různá rozdělení výplatních poměrů v závodech. Rozložení sázek na různé koně určuje rozdělení výplatních poměrů, které jsou zobrazeny na totalizátoru. Pomocí počítače lze sbírat a zpracovávat dostatečné množství dat o rozděleních, abychom zjistili příznivé sázkové situace. Myšlenka, která odlišuje tuto techniku zpracovávání čísel od ostatních, spočívá v tom, že chování skupiny dostihových sázkařů lze předvídat lépe než chování skupiny koní.

Tento text je úryvkem z knihy:

Amir D. Aczel

Náhoda
Příručka pro hazardní hráče, zamilované, obchodníky s cennými papíry a pro všechny ostatní

Dokořán 2008

O knize na stránkách vydavatele

autor