Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidská
stranou zlého a bez protivenství a bez těžké práce
bez nemocí, jež smrt a nemoc přinesly lidem;
lidé přec vůčihledně a rychle v starosti stárnou. (90-94)
…
Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku
kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom!
Nyní je totiž železné plémě; to oddechu nezná
od běd a lopot a nemá pokoje v noci,
napořád hynouc, a těžkých strastí jim přidají bozi;
nicméně také jim ke zlému přimísí dobré.
Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě, vždyť děti
sotvaže přijdou na svět, už mají šedivé vlasy. (174-181)
Hésiodos: Práce a dni
Na počátku evropských dějin, v sedmém století před naším letopočtem, lká řecký bard nad tím, jak to se světem spěje od deseti k pěti, a zakládá tím neuvěřitelně životaschopnou tradici pohledu na svět: kdysi to se světem a s námi bylo lepší. Abych dal i novější příklad: ve století osmnáctém našeho věku usiluje německý přírodovědec J. F. Blumenbach o systematiku lidských ras – a všechny bez rozdílu bere jako produkt "degenerace", odklonu od původního rajského ideálu.
V dnešní době toto poselství nesou různé odrůdy důchodců za životní jistoty, romantických národovců a samozřejmě – bojovníků za přírodu. U těch posledních se zastavíme. Ani náhodou jim nechci vyčítat často velmi obětavé nasazení, se kterým bojují proti nejrůznějšímu neřádu naší civilizace; zastavím se jen u té zvláštní posedlosti, se kterou by mnozí rádi vrátili Zemi, životní prostředí, civilizaci do původního stavu, do doby, kdy člověk žil v takzvaném souladu s přírodou. Nejlépe vůbec by bylo zlikvidovat kulturu, protože my přece víme, že kultura je největším nepřítelem a ničitelem přírody! Vystěhujme tedy Holandsko, ať může regenerovat delta Maas a Rýna do stavu, ve kterém byla – kdy vlastně?
Před deseti stoletími, před deseti tisíci lety, za doby ledové? Nechme zarůst hložím jedinečné biotopy našich luk – produkt symbiózy člověka s krajinou. Trnitý zápoj zajisté jednou bude vystřídán lesem, který je v těchto končinách původní! Nu, kdyby žili mamuti, mysleli by si o té původnosti své. Toto je možná ode mne nevhodné ironizování, tak tedy vážnější otázka: Máme kolem Amazonie postavit kordon vojáků a střílet po každém nešťastníkovi, který by si tam chtěl vydobýt na pralese kus pastviny, aby uživil rodinu? Právě takto se přece chovali i naši předkové, když kladli základy naší civilizace.
Westbroekovo poselství říká jasně: Zlatý věk se nikdy nekonal!
Evoluce je neustálým sjednáváním konsensu všech právě žijících spoluobyvatel planety navzájem a je také kultivací "neživé" složky planety. Na sopky nebo pády meteoritů život příliš nemá, ale kromě těchto extrémů ovlivnil snad všechno, co je v jeho dosahu. A děje se tak odnepaměti, od oněch začátků ztracených v mlze, kdy téměř současně vznikala planeta i život na ní, až třeba po zápolení s vodou v kraji holandském. Kultivace není péčí o skomírající fíkus za oknem nebo o zábavnou Westbroekovu "biosféru" ve skleněné kouli. Kultivace vyžaduje cosi jako kvalifikovaný odhad toho, co se stane, a samozřejmě – a především – ochotu nést kůži na trh, protože výsledek celé aktivity může být i ten, že sami aktéři jednoduše zmizí.
Živé bytosti nejsou stroječky pasivně zmítané silami přírody a konkurenčního boje, jak se nám to snaží vsugerovat některé pohledy na živou přírodu. Ony na rozdíl od strojů mají co říct k běhu světa, jsou aktivními herci celého dramatu. Svět by byl jiný, kdyby kteréhokoli z nich nebylo. Čímž je řečeno, že každý z nás živáčků také svět buduje. Kultivace, péče o věci, je evolucí, či chcete-li historií, není nekonečným udržováním jakéhosi stabilního, dobře známého stavu v neměnném bezčasí, vše je sjednáváno a upravováno vždy znovu a znovu. Pravidla "na věčné časy" zde mají podobnou platnost jako u mezinárodních smluv. Pečuj, ale nerabuj, pokud tvůj rod má přetrvat: toto je možná jediné pravidlo, kterým je třeba se řídit, a Westbroek ukazuje, že toto pravidlo platí jak pro "přírodní", tak pro "kulturní" evoluci – pokud si někdo z vás troufne mezi nimi rozlišovat. Co však je péče a co rabování v holandské krajině?
Dnes už jsme mohli být dál, kdybychom byli dokázali správně pochopit poselství teorie Gaia. Kolik všelijakého balastu se však místo toho nahromadilo, víceméně z nedorozumění a neochoty naslouchat. Gaia že by byla božskou a trestající bytostí, kterou budeme my, ubozí červíčci, vzývat na jakýchsi (pseudo)náboženských festivalech? Gaia že by byla darwinovským jedincem, produktem evoluce? Kdosi celý ten mumraj parafrázoval výrokem "Bohyně zmizela, zůstal jen škleb". Co s tím, jak to že vědec Westbroek jeví k teorii sympatie?
Zkusme se shodnout na definici jedince v běžném, přirozeném jazyce, jak ji navrhuje Gould: Jedinec je definován zrodem a smrtí, a mezi těmito hranicemi dostatečnou stabilitou (látka, forma), takže jej lze v každém momentě rozpoznat od okolí jako "totéž". Vedle organismů nám do podobné definice vpadnou ekosystémy, druhy, města, národy, Gaia, hvězdy, galaxie… Ovšemže podobná definice jedince nepostačuje pro vědecké teorie operující s pojmem jedinec. V teorii je nutné termín vymezit přesněji. Mají-li se naplnit podmínky Darwinovy teorie, musí se jedinec také rozmnožovat, potomstvo musí být schopno dědit jeho vlastnosti a současně musí toto potomstvo být variabilní. Nic z toho pochopitelně neplatí pro Gaiu, a proto Gaia, podobně jako třeba hvězda, není darwinovským jedincem, a konec.
Pojem evoluce ovšem nebyl vykolíkován pouze pro potřeby darwinovské teorie. Existují i ne-darwinistické představy biologické evoluce, astronomové mluví o evoluci hvězd a v lékařské angličtině znamená evolution průběh nemoci. Co má být? Celý poprask kolem teorie Gaia byl způsoben snahou sladit ji s darwinovskou teorií evoluce organismů a ne každý byl z toho šťastný. Což vzít to za jiný konec a zkusit si analogii embrya, které se staví. My sami jsme se takto postavili, arciže nikoli "vědomě". Takhle se staví i jiné historické celky: kultury, civilizace i Živá planeta.
Tuto knihu psal geolog, který na vrcholu kariéry nahlédl, jak naléhavě se život zapojil do formativních procesů na planetě. Jeho pochopení evoluce je proto jiné a možná i plnější, než jsou představy řady biologů: u těch se zájem obvykle soustředí na posledních 600 milionů let – na období rozkvětu pohlavně se rozmnožujících organismů – zejména živočichů. Ti samozřejmě hrají v celoplanetárním měřítku jen podružnou úlohu. Westbroek však "vidí" i bakterie a prvoky – to jsou ti nejusilovnější "stavitelé" planety, hlídají parametry atmosféry a hydrosféry a zajišťují pohon klimatizace.
Evoluce mu vychází mnohem plastičtější a budoucnost planety mnohem optimističtější než u filozofů návratu k "původnímu stavu". Avšak nepodezírejte mě z nezřízeného optimismu! Hésiodos nám odkazuje i varování do budoucna a autor této knihy (a já s ním) nemůžeme než souhlasit:
Řekám spějícím k moři, těm ani do ústí nemoč,
ani do pramene a velmi si na to dej pozor;
ani si u nich neulevuj; to nosí jen škodu. (756-758)
Doslov ke knize Peter Westbroek: Život jako geologická síla. Právě vychází v nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz. (přeložili Václav Cílek a Anton Markoš.
Připravujeme podrobnější recenzi knihy.
