Student World

Představme si, že jsme molekulou vřící vody. Určitě bychom mohli pochopit fyzikální zákonitosti srážek s ostatními molekulami. Svou trajektorii v nádobě nebo to, zda se vypaříme, bychom však nemohli předpovědět ani na několik kroků dopředu. Přesto, že jsou fyzikální zákonitosti jasné, neexistuje taková matematika – a jsem přesvědčen, že principálně -, aby znalosti pravidel platících pro jednotlivý prvek dokázala aplikovat, pokud je prvek v interakci s velkou množinou prvků v krátkých časových úsecích. Deterministická pravidla se rozpustí v komplexitě a přetížením časové osy dochází k deterministickému chaosu. Příčinnost je tedy časově nesouměrná, samotný čas je nevratný, a realitu vystihuje spíše implikace než ekvivalence příčin a následků.

Na druhé straně to, co se na elementární úrovni projevuje jako neurčitost, se na agregovanější úrovni chová normálně, pochopitelně a statisticky očekávaným způsobem, i když se občas i zde projeví „efekt motýlích křídel“. Nepochybně je normální, že se určité procento molekul vřící vody vypaří, a že veškerá pohybová energie molekul určuje měřitelnou teplotu vody. Naproti tomu komplexita obecně může být různorodější a hierarchicky komplikovanější, protože celek je vždy více než součtem svých částí; žije svým vlastním životem a kromě dekomponentů obsahuje i vnitřní uspořádání. Na jedné straně tak z hierarchicky organizované kvantity vzniká nová kvalita (emergence), na druhé straně za to platíme neurčitostí. Kdyby totiž realita byla deterministická, tedy typu ROM, žádný vývoj by nebyl možný, protože by v něm nebylo místo na nové informace. Takovou „zamrzlou“ realitu bychom si mohli pouze přehrávat v našem vědomí, samotný vesmír by byl přepychem, protože by bylo efektivnější, kdyby byl „vypálen“ přímo do našeho mozku. Naštěstí dynamiku reality zajišťuje, že je kauzální a časově nevratná, tedy typu RAM.

Subjektivně nazíráno je zázrakem, že každého „já“ vyšlo právě na konkrétní osobu narozenou v konkrétním místě a v konkrétním čase. Tato pravděpodobnost je jedna ku několika miliardám. Mohl bych se rozplývat, jaké že mám úžasné štěstí, že jsem se nenarodil někde mimo civilizaci nebo v dobách války. Jaké úžasné štěstí (nebo smůlu?) jsem měl, že já jsem „já“ a nikoliv třeba Saddám Husajn nebo Bill Gates. Každý z nás měl stejně nepravděpodobné štěstí nebo smůlu, jen jsme se prostě narodili svým rodičům. Mohli bychom se narodit někomu jinému? Nikoliv. Mohli bychom se narodit někdy jindy? O pár dnů dříve nebo později, snad. Mohli bychom se nenarodit vůbec? Ano.

Ale jsme-li již produktem konkrétně zřetězených příčin a následků, z pravděpodobnosti – jakkoliv nízké – se stala jistota a neoddiskutovatelná realita, na které není nic nepochopitelného. To, co je z hlediska rodičů jasnou kauzalitou, se dětem může jevit jako štěstí nebo nespravedlnost, protože nejsou v roli aktivních subjektů, ale pasivních objektů na podřízené kauzální úrovni; nelze subjektivně nadřazovat vnitřní hledisko nad vnějším pohledem. Tato kauzalita má opačnou šipku než rodokmen, to jen my se cítíme subjektivně na hierarchickém kmeni, ačkoliv jsme výrůstky kauzální neurčitosti.

Ze stejného soudku je antropická úvaha, jak nepravděpodobně přesně jsou vyladěny některé konstanty, že to vedlo právě k příznivým podmínkám pro život člověka. Stejně tak by si páv musel pochvalovat, kterak svět je moudře zařízen, že vedl k jeho zářivému peří. Určitě ani jedno – a stejně tak existence jakékoliv konkrétní osoby či události – nebyla předurčena v počátečních podmínkách vesmíru. Z obrovské kvantity možností musí realita zákonitě vyústit v konkrétní bezalternativní skutečnost. Pokud v přírodě probíhá spontánně nějaká změna, tedy vždy cestou minimálního nezbytného účinku a nejmenšího odporu vůči fraktálnímu tvaru prostoročasu. Organizace hmoty pak má přesně formu konkrétního kvantového stavu, do kterého se „sesypou“ zrnka náhodných veličin, a jehož jsme sami produktem.

Chtěl jsem tím vyjádřit, že někdy jen náš subjektivismus, nejen neznalost, dává subjektivní náhodu do protikladu s objektivní, i když asymetrickou kauzalitou. Náhoda vytlačená o řád či fraktální dimenzi výše se pak jeví jako příčinnost. Lidé si někdy pomáhají pravděpodobností. Ale jak chcete vypočíst pravděpodobnost, že se nikdy nenarodil xy? Potenciálních jevů v realitě je nekonečně mnoho, proto je vesmír krásně kauzálně neurčitý. Je to kauzální stroj, který má vždy jasně definovánu přítomnost. Budoucnost je neurčitá, protože taková úloha nemá řešení v rámci systému samotného, když zákonitě nemůže být dost zdrojů tam, kde každý řešitelský nástroj je součástí řešené úlohy.

Tato otevřená kreativní podstata vesmíru nevyžaduje žádnou nadpřirozenou sílu. Kdybych si měl představit Stvořitele, měl by tvar prostoročasu, jeho kontury by byly fraktální, uvnitř by měl binárně kódovanou komplexitu a celý by byl obklopen a prostoupen plochým časem. V každém fragmentu vesmíru by byl holograficky obsažen celý. Jeho odpadním produktem by byla entropie.

Tento článek je kompilátem z knihy VESMÍR V OVÁLU – jaký se neurčitostí není, podtitul: Sázka s kosmology, Autor: Dušan Streit, vydáno 11/2004 nakladatelem KOMPAS OK.

Související články byly zveřejněny na Scienceworldu 3. ledna a 14. ledna,
Entropie, náhoda a počítačové simulace
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/dopisy/DBE6821A8158F6EEC1256F850063FBD3?OpenDocument&cast=1

Vesmír v oválu – jaký s neurčitostí není
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/dopisy/3BB0ACBE60A511A8C1256F700045321F?OpenDocument&cast=1

autor