Student World

Následuje text inspirovaný technologií adaptivní kamufláže, se kterou se experimentovalo v NASA.
Dopis našeho čtenáře je zveřejněn bez podstatnějších zásahů do stylistiky a pravopisu…
***

Technologie, kterou mám na mysli, využívá nedokonalosti lidského oka.
Jedná se o to, že lidské oko není schopné zachytit rychlý pohyb kmitající větší rychlostí než 60Hz. (Napříkald,když se podíváte na monitor upřeně doprostřed obrazovky, ani vám nepříjde, že vertikální frekvence monitoru je 60Hz, ale když se podíváte periférním viděním, tak vidíte, jak vám ten obraz "skáče".) Představte si jako obraz ruku, která rychle mává, pokud neupřete pohled přímo na ni a pokud osoba pohybuje rukou příliš rychle, příjde vám to, jako by daná osoba ruku ani neměla.

Potřebujeme tedy, aby se nám podařilo zlomit a přesunout odraz světla před objekt za objektem, který má být zneviditelněn.
Toho docílíme, když použijeme miliony nanohranolů, které budou symetricky seskupené, jako například u LCD displejů.

Když uvedeme jako kamuflovaný obejkt člověka, potřebujeme vytvořit určitý tvar, jaký ten člověk má mít.
Poté pomocí "zneviditelňujícího prvku" lomit světlo a přesouvat ho z jednoho místa na druhé tzn. na cílovém místě ho seskupit pomocí hranolů a frekvence a vytvořit tím celkový obraz,jako by tam "nikdo" nebyl.

Problém by byl, kdyby se "objekt" přesunul, když přidáme oscilační prvek, tak můžeme docílit toho,že se nanohranoly přeskupí danou frekvencí, na jakou budou nastavené a také budou rozkmitávat světlo od nich odražené.
Ovšem i to má své fyzikální hranice, tak by jsme nemohli využívat k přeskupení hranolů vysoké frekvence.

Jde nám o vytvoření tzv."tekutého zrcadla" pomocí zkapalněného silikátového prvku (nejlépe polovodiče), do kterého se vloží miliony nanohranolů a oscilační prvek.
Tekutý polovodič musí být tekutý za běžné pokojové teploty a nesmí přeskládávat nanohranoly chaoticky za neurčitý čas.
Podle nastaveného napětí bychom mohli regulovat čas přeskupení nebo úplně vypnout "kamuflátor",
Musí se tedy vytvořit speciální podložky, které by pomocí vířivých proudů přeskupovaly nanohranoly a rozkmitávali světlo vycházející z nich nad 60Hz, tím by se dal podle mé teorie vyřešit problém, kdyby objekt nečekaně změnil svoji pozici.
Výsledná tekutina by měla být vysoce viskózní, kvůli pohybu nanohranolů a frekvenci světla.

To vše se vloží do speciálního obalu, který musí izolovat vnější teplotu a udržet tvar, který bude předem daný.

autor Jaroslav Rakušan, jarin.scorpion@email.cz