Zdrojem pro následující poznámky jsou názory, které při příležitosti mezinárodního roku fyziky zazněly na kolokviu "100 let speciální teorie relativity aneb filosofické problémy prostoru a času" (pořádal Filozofický ústav AV ČR) a "Současná kosmologie a teologický pojem stvoření" (pořadatel AV ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií).
– Tím, co bylo opravdu revoluční na Einsteinově teorii relativity, nebyl jeho matematický aparát a vlastně ani ne obsah teorie. Rozhodující byla změna úhlu pohledu. To, co ostatní tehdejší teorie pokládaly za jakési podivné matematické triky nebo zřejmé absurdity, které je třeba vysvětlit dodatečnými předpoklady, prohlásil Einstein naopak za postuláty (konstantnost rychlosti světa etc.).
– Podle Martina Reese zřejmě jen asi 70 procent současných astronomů věří v inflační scénář, alespoň v té podobě, jak ho navrhuje "klasická" teorie (Linde aspol.).
– Otázka času nebyla v Einsteinově době pouze problémem fyzikálním a filozofickým, ale také inženýrským. Vážným tehdejším problémem byla např. synchronizace hodin (s ohledem na jízdní řády apod.). Tímto tématem se podrobně zabývá knihy Einsteinovy hodiny a Poincarého mapy, která nedávno vyšla také v češtině v nakladatelství Mladá fronta.
(Anotace této knihy ze strany vydavatele: Roku 1905 zveřejnil Albert Einstein článek, který se stal nejznámější fyzikální prací dvacátého století. Pod zdánlivě nenápadným názvem O elektrodynamice pohybujících se těles položil základy převratné teorie relativity. Kniha Petera Galisona, profesora dějin vědy a fyziky na Harvardově univerzitě, je věnována souhře okolností, které k objevu teorie relativity vedly. Současně objasňuje, proč objev učinil právě Einstein a nikoli neméně významný francouzský vědec Henri Poincaré, který jej přitom měl doslova na dosah ruky. Kniha vychází ke Světovému roku fyziky, jenž byl vyhlášen u příležitosti stého výročí Einsteinových významných objevů.)
Synchronizace hodin navíc svazuje k sobě čas fyzikální a psychologický.
– Otázka, jaký podíl měl na vzniku teorie relativity ve skutečnosti Poincaré, je dnes už obtížně rozsouditelná (často šlo v těchto sporech spíše o politický problém, např. francouzsko-německých vztahů). Jak pravil jeden z diskutujících, "teorie se prosazují propagandou". Einstein si každopádně na rozdíl od Poincarého cíleně budoval mediální popularitu, vyjadřoval se prakticky ke všemu a stal se téměř jakýmsi maskotem.
Poincaré ovšem nebyl na rozdíl od Einsteina ochoten udělat rozhodující krok, tedy výše zmíněnou změnu pohledu. Einstein podle všeho ale Poincarého texty neznal, protože nečetl francouzsky (Poincaré tyto práce navíc psal do časopisů spíše "metafyzických" než fyzikálních). Sotva je to tedy tak, že by jen slízl smetanu, ale pracovat na problému nezávisle.
A mimochodem – Einsteinova slavná práce z roku 1905 Zur Elektrodynamik bewegter Körper / K elektrodynamice pohybujících se těles má prý po formální stránce dosti zvláštní strukturu, která snad dokonce odpovídá Einsteinovým zprávám z bernského patentového úřadu. Rozhodně to nemá být typický vědecký článek.
– V době vrcholících sporů mezi teorií velkého třesku a stacionárního vesmíru v 50. letech tehdejší papež Pius XII. údajně uvažoval o tom, že by se katolická církev v tomto sporu nějak veřejně angažovala na straně velkého třesku, posléze byl však svými vědeckými tajemníky přesvědčen k opaku.
