Na Karlsruhe Institute of Technology výzkumníci údajně odladili reaktor, který je schopen metan rozkládat a už pracuje kontinuálním způsobem. Na projektu se podílí i nositel Nobelovy ceny (ovšem za fyziku elementárních částic) Carlo Rubbia. Rozklad probíhá při teplotách nad 750 C. Vzniklý vodík samozřejmě využijeme jako zdroj energie, ale i pro syntézu čpavku, a tedy výrobu hnojiv.
Ani uhlík ovšem nepředstavuje žádný odpad. Tímto způsobem údajně vzniká čistý a kvalitní prášek, který najde uplatnění v ocelářství, pro výrobu uhlíkových vláken nebo jiných materiálů. Kdyby se technologie rozšířila a nabídka takto vznikajícího uhlíku převýšila poptávku, mohl by se i pohřbívat.
Reakce konkrétně probíhá tak, že se metan vstřikuje na kapičky roztaveného cínu. V asi metr vysokém zařízení z křemene a nerezové oceli metan proudí nahoru, přitom se rozkládá a práškový uhlík je zachycován v horní části, zatímco vodík odváděn ven.
Zdroj: ScienceDaily
Poznámky:
– Vodní pára je také skleníkový plyn, ba mnohem více než CO2, to nevadí? (Dejme tomu, že se předpokládá, že bez ohledu na to, kolik se jí dostane do atmosféry, vždy přebytek vzápětí „odprší“?)
– Zoxidovat metan na uhlík a vodu není ekvivalentní klasickému spálení, energie takto z jedné molekuly získáme mnohem méně.
– Na rozklad metanu je potřeba hodně energie, kterou je potřeba někde vzít, takže by se muselo hodně počítat, zda se to vůbec vyplatí, čistě ekonomicky i z pohledu emisí. Nakonec se uvádí, že i při teplotě 1 200 C je stupeň konverze zatím jen asi 78 %. Samozřejmě, že k dosažení potřebné teploty lze snad nějak rovnou používat i část vznikajícího vodíku. Ale prostě oproti normálního spálení plynu se o část energie přijde.
– Vodík se dnes termickým rozkladem metanu už vyrábí. Nicméně podle autorů výzkumu prý současné hlavní průmyslové metody produkují hodně emisí – např. při používané reakci uhlíku s vodní parou C + H2O → CO + H2. (CO se nakonec zoxiduje, ať už samovolně nebo v dalších návazných výrobních procesech.)
