Student World

pokračování předcházejícího úryvku

Tyto potrhlé úvahy mohly zůstat i nadále pouze tématem esoterických filozofických přednášek, kdyby se do popředí zájmu nedostala teorie multiverza. Už svou povahou zpochybňuje multiverzum naše chápání toho, co je skutečné a co imaginární. Pokud jste připraveni zabývat se úvahou, že existuje nekonečně mnoho vesmírů, které z našeho vesmíru nelze pozorovat, proč bychom měli vylučovat existenci neomezeného počtu simulovaných , tj. „falešných“ vesmírů? Není k tomu vůbec žádný důvod. Nejenže nemáme žádný důvod je vyloučit, ve skutečnosti máme spoustu důvodů je do našich úvah zahrnout. Dokud se simulační argument omezoval na jediný vesmír, mohli jsme tvrdit, že není pravděpodobné, že by kterákoli civilizace dosáhla tak ohromujícího výpočetního výkonu, takže z nepříjemného závěru, že simulací by mohlo být i toto, bylo vždy možné se vykroutit. Existuje například mnoho důvodů, proč lidstvo nemusí současnost přežít o víc než jen pár set let, a to nemusí být dost dlouho na to, aby byly vyvinuty počítače s vědomím. Pokud by podobný osud potkal všechny ostatní inteligentní bytosti, které by případně někde ve vesmíru žily, potom by simulací – ačkoli jsou v principu možné – nemuselo být nikdy v praxi dosaženo.

Jestliže je ale náš vesmír součástí multiverza, šance se dramaticky vychýlí ve prospěch simulací. Jde o otázku základů statistiky. Možná je pravda, že se lidstvo nedožije toho, že by vytvořilo supercivilizaci s ohromným výpočetním výkonem, a třeba tohoto stupně rozvoje nedosáhne ani žádná jiná planeta v pozorovatelném vesmíru. Multiverzum ale připouští veškeré možné variace na dané téma včetně podobných, lehce odlišných vesmírů, v nichž lidstvo přežije až do okamžiku, kdy falešnou realitu simulovat dokáže. Pokud neexistuje nějaký zákon, který by vznik takovýchto civilizací zakazoval – a to nejen v tomto vesmíru ale ve všech vesmírech (a je obtížné si představit, jaký druh zákona by to mohl být) – potom v nějakých vesmírech podobných našemu nevyhnutelně povstanou supercivilizace simulující další vesmíry. V těchto vesmírech se potom zrodí obrovský počet vesmírů falešných, takže výsledné směsici skutečných a falešných vesmírů budou zcela dominovat vesmíry falešné. Je tudíž velice, velice pravděpodobné, že náš vesmír je podvrh. Ovšemže by mnohé civilizace mohly vytváření falešných vesmírů považovat za plýtvání časem a prostředky, ale stačí, aby je vytvářely jen některé civilizace – kvůli výzkumu, zábavě nebo z altruismu – a falešné světy se začnou množit.

Ačkoli na základě povrchního dojmu třeba nedokážeme zjistit, zda je pozorovaný vesmír skutečný či falešný, pečlivější průzkum by mohl jeho umělost odhalit. Na toto téma si zaspekuloval kosmolog John Barrow. „I kdyby simulátoři byli při simulování přírodních zákonů velice svědomití, to, čeho mohou dosáhnout, má své hranice,“ píše Barrow.

I za předpokladu, že simulátoři znají přírodní zákony velice dobře, je pravděpodobné, že jejich znalosti budou – přinejmenším v prvních generacích – přesto neúplné… Tyto mezery jim nezabrání ve vytvoření simulací, které dlouhou dobu hladce poběží. Postupně se ale začnou hromadit drobné nedostatky, které nakonec strhnou celou lavinu a výpočet těchto realit se zastaví. Jediná cesta, kudy z toho ven, je to, že by tvůrci vždy zakročili a jeden po druhém záplatovali vynořivší se problémy.

Co by nám tedy mohlo prozradit, že se simulátoři pokoušejí svůj zpackaný vesmír vyspravit? Barrow poukazuje na možnost „poruch“ fyzikálních zákonů:

Za takovéto situace nevyhnutelně vzniknou logické rozpory a bude se zdát, že zákony v simulacích sem tam selžou. Obyvatele simulací – zvláště simulované vědce – budou získané výsledky pokusů občas mást. Simulovaní astronomové by mohli kupříkladu provést pozorování, které prokáže, že jejich takzvané přírodní konstanty se velmi pomalu mění.

V předchozím oddílu jsme zmiňovali, že skutečně možná existují jistá pozorování naznačující, že před asi 6 miliardami let došlo k lehké úpravě velikosti elektromagnetické síly. Šlo o případ, kdy kontrolor kvality Kosmického simulačního systému náš vesmír doslova přeladil a pootočil knoflíkem na Konstruktérském stroji? Barrow dochází k závěru, že „pokud žijeme v simulované realitě, měli bychom očekávat občasné nenadálé poruchy, malé posuny údajných konstant a přírodních zákonů v průběhu času, až nám dojde, že chyby přírody jsou pro pochopení skutečné reality stejně důležité jako přírodní zákony“. Z toho samozřejmě plyne, že astronomická pozorování spektrálních čar kvazarů nám už možná toto tajemství vyzradila.

Závěr, že pravděpodobně žijeme v počítačové simulaci, má – můžeme-li jej brát vážně – pár fascinujících, ne-li dokonce znepokojivých důsledků. Jestliže existujeme díky neznámému a nepoznatelnému systému zpracovávajícímu informace, jaké máme záruky, že simulátoři, kteří jej mají na starosti, nechají simulaci běžet i nadále? Třeba je znudí a vypnou ji? Nebo jim dojdou finance na jejich „pokus“? A protože charakter simulovaného světa, jenž vnímáme, je plně na „nich“, co jim brání změnit software a přeměnit náš elegantní vesmír na nějaký ošklivý nebo dokonce ďábelský vesmír?

A je to ještě horší. Simulace je podstatou počítačové teorie. Sám pojem univerzálního počítače (často označovaného za Turingův stroj) znamená, že dokáže nasimulovat jakýkoli jiný univerzální počítač – tomu se říká princip výpočetní univerzality. Abychom se dostali ke všedním, praktickým stránkám věci: Mac dokáže simulovat PC a naopak. Z tohoto důvodu může simulovaný svět, který je dost pestrý na to, aby obsahoval i všeobecné výpočty (a dost velký na to, aby zajistil potřebné zdroje), sám simulovat svou vlastní virtuální realitu. To by se podobalo snu ve snu, o němž jsme mluvili dříve, a to zase vyvolává děsivou představu, že my i náš svět jsme možná jen simulace běžící uvnitř jiné simulace – že jsme od reality vzdáleni o dvě úrovně! Je logické, že tato posloupnost do sebe vnořených simulací uvnitř simulací uvnitř simulací nemá konce… Skutečný vesmír by mohl být ztracen uprostřed nekonečného víru do sebe vnořených podvrhů. Nebo možná vůbec nemusí existovat. Realita může být poskládána z nekonečné posloupnosti simulací a tečka.

Teologie ve falešném vesmíru: mohli by existovat i falešní bozi!

Simulační argument má jeden zábavný důsledek. Situace simulovaných bytostí je taková, že jejich existence i jejich svět zcela závisejí na simulujícím systému. Pokud bude tento hypersuperpočítač vypnut nebo vyhrazen pro jiný (méně ambiciózní?) projekt, znamenalo by to pro nás všechny kybernetický Armagedon. Takže tento simulující systém je náš transcendentní architekt, stvořitel, udržovatel i potenciální ničitel. Pokud by si to přál, mohl by s námi tento systém přímo komunikovat tak, že by v našem světě použil nějaké nápadné znamení, například něco, co by bylo nezvyklé, co by porušovalo obvyklé zákony a co by se nám jevilo jako zázrak. Protože simulující systém simuluje naše mozky, má naopak podle všeho přístup k našim myšlenkám, takže se můžeme prostřednictvím myšlenek dorozumívat s ním i jeho provozovateli – simulátory (což by samozřejmě mohlo být jedno a totéž). Simulované bytosti jsou tak se simulujícím systémem v témže vztahu jako lidské bytosti s Bohem (nebo bohy) v tradičním náboženství. Bůh je také transcendentním architektem, stvořitelem, udržovatelem i potenciálním ničitelem a navíc koná zázraky, zná naše myšlenky a vyslechne naše modlitby. Je ironické, že lidé se na argumentaci ve prospěch multiverza často odvolávají, když chtějí odstranit potřebu božské prozřetelnosti, ačkoli jde o zatím nejpádnější vědecký argument ve prospěch existence Boha! Je zřejmé, že pokud multiverzum existuje, není možné nedojít k závěru, že přinejmenším některé vesmíry obsahující pozorovatele jsou výtvorem božských konstruktérů a stvořitelů. John Barrow to barvitě vyjádřil takto:

Opět se objevují bohové, a to v neomezeném počtu. Mají povahu simulátorů, kteří mohou rozhodovat o bytí či nebytí simulovaných realit, jež přivádějí k životu. Simulátoři určují zákony, jimiž se jejich světy řídí, a mohou je měnit. Mohou zařídit antropické vyladění. Kdykoli mohou svou simulaci zarazit, mohou do ní zasáhnout nebo se z ní vzdálit. Mohou sledovat, jak se simulovaná stvoření přou o to, zda existuje Bůh, který by je řídil či mezi ně zasahoval. Mohou konat zázraky nebo simulované realitě vnutit své etické principy.

Teologie tohoto panteonu je naprosto zmatená. Ne všechny vesmíry budou mít bohy. Někdy bohové vytvoří neobydlené vesmíry a jindy budou obydlené vesmíry skutečné a nikoli virtuální, takže bohy mít nebudou (přinejmenším nikoli transcendentní bohy). Vesmíry může stvořit jeden Bůh, nebo mnoho spolupracujících bohů, nebo dokonce i mnoho soupeřících bohů (jako v tradičním polyteismu). Pokud jsou argumenty ve prospěch do sebe vnořených simulací správné, budou někteří bohové existovat pouze díky jiným bohům, kteří je stvořili. Mohla by existovat hierarchie bohů – vlastně nekončící posloupnost bohů – v níž by existence každého z nich závisela na bohovi nad ním. Je nepravděpodobné, že by bozi, které si zde popisujeme, hráli roli monoteistického Boha, jenž podle klasické křesťanské teologie přesahuje a spravuje všechny možné reality. A samozřejmě i existence multiverza jako celku s jeho přemírou skutečných i falešných vesmírů zůstává navzdory bohům, jež jsme si popisovali, nevysvětlena. Základní zdroj reality nám tedy stále uniká.

Dokončení: Kritika simulačních argumentů

Tento text je úryvkem z knihy:

Paul Davies: Kosmický jackpot

Argo a Dokořán, 2009

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor