Student World

Plná verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-BusinessWorld.

***

Od Microsoftu k Intellectual Ventures

Počátky Myhrvoldovy kariéry připomínají geeky ze seriálu Big Bang Theory. Několik vystudovaných vysokých škol v oborech od matematiky a fyziky po ekonomii, pár akademických titulů, v věku 23 let první doktorát. Krátce pracoval i pod Stephenem Hawkingem Poté přešel do komerční sféry a posléze se stal technologickým ředitelem Microsoftu a poradcem byla Billa Gatese; v Microsoftu také roku 1991 inicioval vznik výzkumného centra. Z Microsoftu odešel v roce 2000, aby založil společnost Intellectual Ventures a stal se jejím ředitelem. Společnost funguje jako tvůrce patentů a získává příjmy z prodeje jejich licencí, jiné patenty zase skupuje. Dalo by se říct, že firma je prostě obchodníkem výhradně s duševním vlastnictvím, a je tak průkopníkem podnikání, které nejspíš snese označení byznys třetího tisíciletí.

***

Míchání mořské vody

***

Hurikány vznikají v důsledku rozdílu teplot mezi nejsvrchnější a hlubší vodou v oceánu, když gradient teplot funguje v roli tepelného stroje. Vyšší teploty v létě bývají z hlediska hurikánů velkým rizikem, protože voda na povrchu se pak rychleji prohřívá. Vzniku hurikánů by se podle Myhrvold ale dalo zabránit tím, že bychom teplou svrchní vrstvu vody promíchali s chladnější dole. Vyhřátá voda na hladině netvoří nijak tlustý pás, takže ani naše míchadlo by nemuselo být nijak gigantické. Myhrvold si ho představuje dokonce bez externího zdroje energie v podobě prstence s okrajem těsně nad hladinou, z něhož dolů do chladnější vody ubíhá hadice. Vždy, když se vlny přelijí přes prstenec, dostane se jeho hladina nad hladinu okolního oceánu a voda bude vytlačována dole – a přitom půjde o teplou vodu původně shora. Trochu paradoxní je, že k předcházení hurikánů se bude používat větrná energie.

Myhrvold se domnívá, že hradba z takových „plováků“, jejich základem mohou být třeba staré pneumatiky, by se mohla umístit kolem jihovýchodního pobřeží USA – a nebo kdekoliv jinde, kde hurikány hrozí osídleným oblastem. Kromě pasivních plováků uvažuje i o sofistikovanějších zařízeních, které by bylo možné řídit na dálku a disponovaly by možnostmi pohybu.

Cílem projektu přirozeně není zcela eliminovat tropické bouře, protože tímto způsobem se nad pevninu dostávají dešťové mraky. Úplně by ale stačilo jejich intenzitu snížit, tj. přeměnit hurikány na bouřky nižší intenzity. A proč je zde poroučení větru spojeno s poroučením dešti? Ještě ambicióznějším cílem je totiž s pomocí popsané technologie nejenom bránit hurikánům, ale rovnou i ovládat monzunové deště, především se postarat o jejich větší pravidelnost. Řada současných pouštních oblastí by totiž vůbec nemusela být tak nehostinná, kdy se zdejší srážky podařilo rozložit; problémem zde není absolutní množství spadlé vody, ale její distribuce v čase (např. intenzivní záplavový déšť v průměru jednou za deset let).

Míchání oceánské vody by mohlo mít i další pozitivní dopad. Přehřátá voda na hladině může totiž obsahovat jen málo rozpuštěného kyslíku. Ve svrchní vrstvě pak proto žije méně planktonu a fotosyntéza zde probíhá s menší intenzitou. Chladnější voda s větším množstvím kyslíku v hloubce nemůže situaci kompenzovat, protože hlouběji je zase méně slunečního světla. Celkově intenzivnější fotosyntéza v důsledku promíchávání by pak znamenala více oxidu uhličitého zachytávaného z atmosféry.

Celé to navíc není spojeno prakticky s žádnými riziky – v nejhorším by se mohlo ukázat, že metoda proti hurikánům není účinná.

Chvála oxidu siřičitého

…pár pořádných erupcí by nárůst teplot na dlouhou dobu zcela vymazalo, protože k zastavení oteplování severní polokoule by údajně stačilo pouhých 100 000 tun oxidu siřičitého. Samotné sopečné výbuchy sice ovládat neumíme, ale nemohli bychom do atmosféry oxid siřičitý prostě pumpovat? Právě to navrhuje Nathan Myhrvold.

Představuje si, že oxid siřičitý by se do stratosféry naháněl dlouhou hadicí – po výtahu na oběžnou dráhu tam máme podobně ambiciózní projekt, „hadici do nebe“. Ve svislé poloze by hadici udržovaly balony naplněné heliem. V pravidelných intervalech by kromě balonů byla v hadici rozmístěna i čerpadla – oxid siřičitý by se pumpoval ve zkapalněné podobě (byť zde se nabízejí i jiné možnosti). Získával by se sloučenin síry, které se zachytí při odsiřování současnými filtry. Sirné sloučeniny jsou také vedlejším produktem při těžbě těžbě suchozemských zásob ropy.

…

Bez ohledu na tyto komplikované otázky by určitý efekt šlo dosáhnout jednoduše už prodloužením komínů u současných uhelných elektráren. Samozřejmě, že do výšky několika km by se nestavěla přímo samotná pevná konstrukce, ale na komín by se opět musel přimontovat nějaký lehký, pomocí balonů nadnášený nástavec.

Plná verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-BusinessWorld.

autor Pavel Houser