Student World

Světoznámý chemik Albert Hofmann se v 70. letech rozhodl vyjádřit k palčivému problému, který způsobil jeho nejvýznamnější objev: syntéza derivátů kyseliny lysergové (LSD). Ve své knize LSD – Mé nezvedené dítě (v originále LSD Mein Sorgenkind) vysvětluje, jak se ke svému objevu dopracoval, jaká byla úloha LSD v 60. letech, kdy se z farmaceutika stala vyhledávanou drogou a jak byla nakonec vyhnána spolu s ostatními halucinogeny, které také zkoumal, do ilegality.

Zhodnocuje její terapeutický potenciál a zamýšlí se nad úlohou těchto sloučenin v lidských dějinách a jejím potenciálem při “léčbě” schizofrenní západní civilizace. “Bylo mým přáním podat v této knize čtenáři souhrnný obraz o LSD, jeho původu, efektech a nebezpečích tak, abych zabránil dalšímu přírůstku zneužívání této mimořádné drogy. Doufám, že se mi povede zdůraznit možná použití LSD, která jsou slučitelná s jeho účinkem. Věřím, že když se lidé naučí používat schopnost změny obrazotvornosti díky LSD rozumněji, za vhodných podmínek v medicínské praxi a ve spojení s meditací, může se v budoucnu stát z nezvedeného dítěte dítě zázračné.”

Letos 96letý Albert Hofmann, stále se těšící dobrému zdraví, se narodil 11. ledna 1906, v Badenu ve Švýcarsku. Po absolvování univerzitních studií chemie v roce 1929 nastoupil do laboratoří firmy Sandoz v Basileji, kde se věnoval výzkumu látek z organické přírody. V předmluvě ke své knize přiznává, že už jako dítě měl mystické, euforické zážitky vyvolané intenzivními prožitky v přírodě. Později ve středním věku se mu podařilo vytvořit spojení mezi jeho zaměstnáním, ve kterém se zabýval výzkumem léčivých rostlin, a těmito zážitky z dětství. Prokázal, že tyto mystické stavy lze vyvolat pomocí halucinogenních a psychoaktivních látek.

V Sandozu se kromě dalších rostlinných farmaceutik věnoval studiu alkaloidů v námelu žita (Claveceps purpurea nebo Secale cornutum), který byl ve středověku obávaným původcem masových otrav pocházejících z nakaženého obilí nazývaných také “oheň Sv. Antonína”. Jedním z nich byl ergotamin, jež si už po první světové válce získal popularitu jako hemostatický přípravek v porodnictví a jako lék proti migréně. Americké a anglické laboratoře poté objevily společné jádro všech alkaloidů námelu, které bylo nazváno kyselina lysergová. Ta však byla velice nestabilní a tak se Hofmann pokusil zkombinovat ji s aminy a podařilo se mu vytvořit velké množství sloučenin této kyseliny. V roce 1938 syntetizoval v pořadí 25. derivát kyseliny lysergové, jenž měl mít podle jeho původního odhadu stimulační účinky. Při testování této látky na zvířatech se ukázalo, že kromě jejich silného účinku na dělohu, mají také vliv na chování zvířat, která se v průběhu narkózy projevovala neklidně. Avšak protože látka neměla žádný další význam ve farmakologii a lékařství, bylo testování zastaveno. Hofmann měl ale zvláštní předtuchu, že látka má také jiné účinky, než se předpokládalo během výzkumu, a to ho přivedlo k novému testování. Takový postup je výjimečný, protože experimentální látky byly vždy definitivně zavrženy, jakmile se zjistilo, že nemají žádný farmakologický význam.

V roce 1943 během opakování syntézy LSD-25 se Hofmannovi podařilo sebe samého intoxikovat, a to vedlo k objevu jedinečných psychických účinků této látky. Údiv také budilo to, že pro dosažení kýženého efektu je potřeba opravdu minimální množství– řádově desítek mikrogramů (miliontin gramu). Sandoz nakonec po dalších testech začal LSD vyrábět ve větším měřítku pro laboratorní použití. Díky jeho účinkům ho začali brzy používat psychiatři a psychologové pro terapeutické účely – především pro práci s traumatickými událostmi ze života pacientů. LSD v tomto případě umožňovalo rozrušit fixace a izolaci klientů. Účinek LSD byl právě opačný než efekt uklidňujících psychofarmak, která nevědomý psychický materiál spíše potlačovala, než aby ho vynášela na povrch. Obec vědců zkoumajících lidskou psychiku se pak rozdělila na dva tábory, podle toho, jak se k novému léčbu stavěli. Mezi jedny z největších průkopníků na poli výzkumů psychedelik patří i Timothy Leary, o kterém už jsme už v Scienceworldu psali. (V této recenzi je také popsána cesta jakou LSD urazilo z výzkumných laboratoří k běžným konzumentům.)

Hofmann k tomu říká: “Bylo jasné, že látka, která má tak fantastický efekt na duševní vnímání a zážitky z vnitřního a vnějšího světa, si získá zájem i mimo medicínu, ale nedomníval jsem se, že LSD se svou bezednou tajemností, hlubokým efektem a charakterem tak odlišným od rekreační drogy může najít celosvětové využití jako droga. Očekával jsem zvědavost u části umělců mimo medicínu – u hudebníků, malířů a spisovatelů – ale ne mezi obyčejnými lidmi.” Ti byli sice prvními, které nová látka zaujala, ale pak následovali také další vědci, církevní učenci a nakonec všechny sociální vrstvy společnosti. Hofmann se domnívá, že mezi příčinami tohoto rozšíření byl mimo jiné materialismus, odklon od přírody skrze industrializaci a vzrůstající urbanizaci, nedostatek uspokojení v profesionální práci v mechanizovaném neživém pracovním procesu, nuda a bezcílnost v bohatě saturované společnosti a absence náboženských, přírodních a filozofických hodnot v životě.

V 60. letech se droga epidemicky rozšířila do všech vrstev společnosti. Nejvíce snad ve Spojených státech, které byly ze všech zemí nejindustrializovanější a nejmechanizovanější. Masové rozšíření nakonec vedlo ke klasifikaci LSD a jiných halucinogenů jako drog a k jejich zákazu.
Hofmann zaujímá k tomuto problému střízlivý postoj: Upozorňuje na to, že jak psychiatrické použití, tak i nemedicínské představují jistá nebezpečí, které spočívá ve vyvolání psychotických reakcí. Ty mohou být zvlášť nebezpečné – například když LSD požije člověk, který není obeznámen s jeho účinky. LSD může také evokovat depresivní stav. Ilegální nebezpečí požití halucinogenů spočívá v tom, že nelze zaručit čistotu látky, ani určit přesné dávkování. Další rizika se týkají nevhodného výběru prostředí a neškolených osob, které se experimentů účastní.

Naproti tomu Hofmann vyvrací některé zažité mýty, které odpůrci LSD vytrvale šíří. Podle něho tento typ drogy nevyvolává žádnou závislost a doposud nebylo prokázáno, že by umírněné používání těchto látek poškozovalo zdraví. LSD je vzhledem ke své neobvykle vysoké psychické aktivitě relativně netoxickou látkou.

Posvátná houba

V roce 1956 se Hofmann začal zabývat zkoumáním halucinogenních mexických hub “teonanacatl” používaných během náboženských obřadů a při magickém léčení. Místní indiáni tyto houby užívali odedávna, avšak s příchodem křesťanských misionářů a vojáků byl tento kult silně potlačen a zachoval se okrajově. V 50. letech došlo k jejich znovuobjevení americkým amatérským mykologem Wassonem a jeho ženou. Houbový obřad mimo jiné domorodcům zprostředkoval přímý kontakt s jinými úrovněmi reality. Jejich mýty hovořily o tom, že se jedná o jakousi náhražku za psané slovo Boží, protože indiáni byli převážně negramotní. Sloužily také samozřejmě jako nástroj léčení. Hofmann byl následně vyzván, aby se z dodaného vzorku pokusil extrahovat účinnou látku a podařilo se mu určit dvě sloučeniny, které vykazovaly patřičný efekt – jednalo se o psilocybin a psilocin, které patří stejně jako LSD k indolovým derivátům. Tyto látky však mají přibližně stokrát menší aktivitu než LSD a také délka intoxikace je menší – průměrná dávka na jednu osobu je 10 miligramů.

Další chemickou hádankou, na kterou se Hofmann vrhnul byla halucinogenní semínka svlačce ololiuhqui, jenž byl – stejně jako meskalový kaktus peyotle a houby teonanacatl – používán v náboženských obřadech. Nakonec se ukázalo, že účinné látky ve svlačci odpovídají už objeveným alkaloidům námelu – tedy amidu kyseliny lysergové a příbuzným látkám. To vyvolalo mezi vědci údiv, protože není typické, aby se alkaloidy současně vyskytovaly ve dvou rostlinných říších – mezi houbami a vyššími rostlinami.

Není reality kromě jedné reality

V závěru knihy se Hofmann zamýšlí nad tím, co mu halucinogeny přinesly a jak ovlivnily jeho chápání světa. Za asi nejdůležitější považuje porozumění různým úrovním reality. To co člověk chápe realitu je jen jeho osobní individuální nazírání světa. K tomuto názoru se dá podle Hofmanna dospět také například vědeckou reflexí, ale halucinogeny nabízejí způsob, jak tohoto prožitku multiplikovaných realit dosáhnout přímo a pocítit ho “na vlastní kůži” – tedy emocionálně a nikoliv zprostředkovaně, racionální cestou. Při experimentech se vytrácí každodenní realita a zakoušející ego.
“Realita je nepochopitelná bez subjektu, který ji registruje, bez ega. Realita je produkt vnějšího světa, vysílače a přijímače, ega, v jehož nejhlubším “já” proudí vnější svět, zaznamenávaný anténami smyslových orgánů, a stává se vědomím. Jestliže vysílač nebo přijímač nefunguje, není žádná realita, nehraje hudba, nerozsvítí se obrazovka. … Nekonečná rozmanitost a pestrost vesmíru odpovídá nekonečně mnoha rozdílným vlnovým délkám, závisejícím na seřízení přijímače, a tak se mnoho rozdílných realit včetně náležitého ega stává zřetelnými. Rozdílné reality, správněji označené jako rozdílné aspekty reality, se vzájemně nevylučují, ale doplňují, a tvoří dohromady část všeobklopující, nadčasové transcendentní reality, ve kterém se dokonce nachází bezúhonné jádro sebevnímání, jež má sílu uchovat rozdílná ega.”

V mystických zkušenostech, které halucinogeny umožňují zprostředkovat, spatřuje Hofmann lék na nemoci západní civilizace, ve které dominuje jednostranné rozumové materialistické nazírání na svět. Objektivní realita, svět vytvořený duchem vědeckého bádání, to je mýtus dnešní doby.

Celý text v angličtině je k přečtení na adrese:
http://www.psychedelic-library.org/child.htm

autor Petr Jedlička