Student World

Kdy vznikly první hvězdárny? Jaká byla jejich role v dějinách a jaké jsou počátky těchto institucí v České republice? Jsme skutečně hvězdárenská velmoc? Dělá se dnes na hvězdárnách věda, nebo spíše popularizace? A nakonec, bude zítra do hvězdáren někdo chodit, když internet je plný kvalitních fotografií s astronomickou tematikou, které jsou dostupné z pohodlí domova? Na naše otázky odpovídá Mgr. Jiří Dušek, PhD., zástupce ředitele na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Je tvůrcem řady představení v brněnském planetáriu a dlouhodobě se věnuje popularizaci astronomie.

Plná verze tohoto článku vychází v Business Worldu 6/2006. Toto číslo právě přichází na stánky.

Už pravěké a starověké národy měly své observatoře, vesměs různě spojené s chrámy a náboženským kultem. Kdy se objevila první hvězdárna v dnešním smyslu slova?

To bychom si museli nejdříve přesněji definovat, co to hvězdárna vlastně je. Možná bych tedy zkusil odpovědět trochu oklikou. Pokud zjistíte, jaký charakter měla v určitém období samotná astronomie, dokážete si představit, jak asi mohla vypadat místa, kde byla provozována – tedy „hvězdárny“.

Dobře. Udělejme si tedy malou odbočku do dějin astronomie…

…

Zkusme se přece jen vrátit konkrétně ke hvězdárnám. Jakou hvězdárny hrály třeba roli ve vývoji středověké a raně novověké Evropy (tehdy už můžeme snad mluvit o hvězdárnách v dnešním slova smyslu)?

…

Kdy se objevily hvězdárny řekněme populární, ani ne tak určené vědcům, ale spíš pro laické zájemce?

Upřímně řečeno to přesně nevím. Instituce tohoto druhu se v Evropě a v Severní Americe pravděpodobně začaly objevovat krátce po první světové válce. Tehdy například vznikla také Štefánkova hvězdárna na Petříně a nebo Hvězdárna v Českých Budějovicích, což byly instituce určené nejen pro členy astronomických společností, ale skutečně pro nejširší možnou veřejnost. Ve zbytku tehdy moderního světa to bylo nejspíš stejné. Tento posun možná souvisel i s ekonomickým vzestupem, s tím, jak lidé začali mít více času na zábavu a nejrůznější koníčky.

Jak systém hvězdáren fungoval v minulosti na území České republiky? Kdy byly zakládány první hvězdárny a kdo je zřizoval?

Pokud bychom se měli bavit o „lidových“ hvězdárnách (to označení ale nemám moc rád), tedy institucích nikoli pod křídly univerzit či vědeckých akademií, pak první se objevily před druhou světovou válkou. Ke skutečnému rozkvětu však došlo až v 50. letech 20. století, kdy se větší nebo menší hvězdárny, pozorovatelny a planetária stavěly snad v každém okresním městě.

Byl tento vývoj motivován nějak ideologicky, například bojem tehdejšího režimu proti náboženství?

Faktem je, že hvězdárny se skutečně měly stát jakýmisi „svatostánky“ ateizmu, proto jejich vznik komunisté tehdy podporovali. Bez nadšených lidí, kteří na těchto stavbách dobrovolně strávili tisíce hodin a kterým byla „socialistická myšlenka“ podle mého názoru mnohdy ukradená, by to ale stejně nešlo. Navíc ateizmus tenkrát stejně většinu hvězdářů příliš nebral.
Hvězdárny byly tehdy zřizovány městskými i okresními úřady, jiné spadaly pod nejrůznější „národní“ podniky. Od té doby se samozřejmě situace zcela změnila. Dnes to funguje tak, že dvě největší instituce (Praha a Brno) provozují magistráty, středně veliké hvězdárny (např. České Budějovice, Hradec Králové, Valašské Meziříčí) krajské úřady a zbytek buď občanská sdružení, nebo party nadšenců.

Občas se lze setkat s tvrzením, že vzhledem k počtu hvězdáren vztaženým na velikost země jsme astronomická velmoc. Je tomu skutečně tak?

V 50. letech 20. století skutečně na území tehdejšího Československa vzniklo neuvěřitelné množství menších i větších hvězdáren. I když nejsou k dispozici žádné statistiky, je zřejmé, že jsme tehdy opravdu vypadali jako astronomicky výjimečná země – alespoň z kvantitativního úhlu pohledu (nebudu spekulovat o kvalitě). Od té doby se ale situace výrazně změnila. Ve všech ostatních státech Evropy v posledních deseti, dvaceti letech vznikají nové hvězdárny a planetária. Krásným příkladem je třeba Francie. Zatímco v roce 1980 zde bylo jenom šest planetárií, o deset roků později již 49 a v tomto roce 76. Stejně tak v sousedním Německu nese celá řada menších hvězdáren letopočet vzniku od roku 1990 až do současnosti. A například za „velikou louží“ připadá jedno planetárium na 1,3 milionů Kanaďanů, resp. 600 tisíc Američanů – což je výrazně více než v současnosti u nás. Bezesporu tedy představujeme slušný průměr, ale to je tak všechno.
Stejně tak je tomu i v oblasti – řekněme – vědecké astronomie. V některých oborech jsme skutečně dobří, v jiných ne, mnohé se u nás vůbec neprovozují. Odhaduji, že v České republice najdete zhruba tři sta lidí, kteří jsou za astronomii nějakým způsobem placeni.

Pozorujete pokles zájmu o návštěvy hvězdárny, když je teď velké množství informací dostupných volně na internetu?

Musím přiznat, že jistý pokles tu byl, spíše než s internetem ale souvisel se změnami po roce 1989. I dnes má návštěvnost – konkrétně na naší, brněnské hvězdárně – své výkyvy. Odpověď ale není jednoduchá. Návštěvníky hvězdáren lze rozdělit do dvou hlavních skupin: na školní výpravy, které chodí na hvězdárnu kvůli doplnění, resp. rozšíření výuky, a veřejnost, co „pátrá“ po kráse a poučení. Obě skupiny je každopádně třeba nějakým způsobem přilákat.
Pokud ustrnete na stavu před dvaceti roky, pak samozřejmě spláčete nad výdělkem. Popularizace vědy dnes vypadá jinak. Ať už se nám to líbí či nikoli, žijeme v klipové době, v proudu tzv. infotainmentu. Tomu by se měla přizpůsobit programová nabídka hvězdáren či planetárií. Díky moderní technice se přitom řada zajímavých pořadů může realizovat jenom s malými náklady. pouze musíte mít nápad a sílu jej dotáhnout až do konce. V tomto případě se internet stal naopak neuvěřitelným zdrojem informací. Když jste chtěli před deseti roky připravit přednášku nebo nějaký pořad pod umělou oblohou, museli jste putovat do jediné, dobře zařízené astronomické knihovny v České republice (Astronomický ústav v Ondřejově), tam všechno vyhledat v knížkách nebo novinkových časopisech, ručně opsat a zase se vrátit zpět. Dnes je to otázkou několika kliknutí – i když na všechny informace musíte stále pohlížet více než kritickým okem.
U nás v Brně se myslím nová podoba programové nabídky vytvářet docela daří (alespoň nakolik já jako člověk nikoliv v tomto ohledu nezávislý mohu posoudit), takže počet návštěvníků po mírném poklesu nyní mírně stoupá. Jen tak pro ilustraci – v loňském roce nás na Kraví hoře navštívili 76 082 platících osob.

Přežijí tedy hvězdárny 21. století?

…

Na závěr z jiného soudku. Jak bude vypadat astronomie ve 21. století? Jaké jsou podle vás její nejzajímavější úkoly?

Století 20. se někdy označuje jako „zlaté století astronomie“. Pokud na takové přirovnání přistoupíme, pak 21. století bude téměř jistě „platinové“. Už nyní se totiž můžeme těšit na celou řadu podivuhodných astronomických přístrojů, z nichž mnohé vypadají jako z říše sci-fi. Například Evropská jižní observatoř začíná v Chile stavět dalekohled o průměru objektivu 35 metrů! Americká NASA připravuje meziplanetární sondy s prvky umělé inteligence, které zvládnou studovat vesmírná tělesa bez zásahu člověka a do řídícího střediska pak zašlou již zpracovaná data. Pak tu máme plány na návrat na Měsíc, přistání na Marsu…
Abych se ale vrátil k hvězdárnám. Značně se promění i pozorovací astronomie. Už dávno neplatí, že hvězdář je nočním tvorem. Dalekohledy dnes ovládají školení technici, astronomům se většinou pořízená data dostávají po internetu do počítače na stole v kanceláři. Přímo revoluční změnu pak přinášejí robotické dalekohledy. Jedná se astronomické přístroje, které podle různých algoritmů prozkoumávají oblohu, a to bez zásahu člověka. Příkladem za všechny může být projekt tzv. Velkého synoptického přehlídkového dalekohledu (Large Synoptic Survey Telescope), který bude uveden do provozu již za několik let. Tohle zařízení každé tři dny prohlédne celou hvězdnou oblohu. Výsledkem přitom bude ohromující datový tok 30 terabajtů za den, což umožní prostudovat miliardy galaxií, pořídit třírozměrnou mapu přilehlého vesmíru, objevit drtivou většinu všech těles větších než sto metrů, které se mohou v budoucnosti srazit se Zemí.
Je zřejmé, že ke zpracování takových dat budou potřeba velmi důmyslné počítačové programy a statistické metody. Ne náhodou se do projektu zapojila i společnost Google.

Plná verze tohoto článku vychází v Business Worldu 6/2006. Toto číslo právě přichází na stánky.

autor Pavel Houser