Antonio Damasio se při svém tvrzení, že naše myšlení funguje v přímé součinnosti s tělesnými stavy (míní tím nejen mozek) a bez nich de facto není možné, musí vypořádat i s lidskou schopností řešit skutečně "nepraktické/abstraktní/netělesné" problémy, jako je třeba matematika.
Samozřejmě si můžeme představovat, že třeba rovnice řešíme prostřednictvím řady chemikálií a že tedy náš mozek/tělo de facto proměníme v analogový počítač. Taková hypotéza nám však příliš nepomůže.
Damasio ve svých konstrukcích vychází z úvah Henriho Poincarého, který popisuje matematickou kreativitu/intuici jako schopnost provádět efektivní předvýběr možností.Poincaré ukazuje, že matematické jednotky je možné skládat snad nekonečně možnými způsoby, ovšem statisticky vzato budou takové výsledky zcela neplodné.
Je možné se pokoušet přednostně kombinovat prvky odvozené z od sebe vzdálených oblastí – tím můžeme získat nové pohledy nebo dokonce hodně obecné zákony jdoucí "napříč".
Jenže – takových možností je stále ještě příliš mnoho. Poincaré proto soudí, že genialita a kreativita spočívá v tom, že už analyzujete pouze určitý výsledek (nevědomého) výběru – vaše síto vám k dalšímu přemítání připustí jen možnosti alespoň trochu pravděpodobné.
Damasio tvrdí, že vše výše uvedené podporuje jeho hypotézu somatických markerů – předvýběr dělá pro mozek tělo a to ne nějakou logickou analýzou, ale přímo biologickými mechanismy.
Damasiovo tvrzení je podle mého názoru poněkud svévolné/příliš silné. Poincaré má jistě pravdu, jenomže stále zbývá několik možností, jak to celé probíhá.
Můžeme si představit mechanismus, podle kterého tuto matematickou kreativitu získáte prostě tak, že toho budete o matematice hodně vědět. Xkrát naučené a prováděné postupy se vám "zakódují do hardwaru", což vaše postupy velmi urychlí a skutečně vám umožní se soustředit na věci, na kterých by mohlo něco být.
Jenomže, vzato z druhé strany – jindy je genialita a kreativita naopak dávána do souvislosti se schopností rozbít toto hardwarové zadrátování či kontrolní biologické mechanismy (automatické řešení je sice rychlé, ale opět jen sotva plodné) a uvědomit si, že řešený problém nemusí být vůbec v souladu se zdravým rozumem.
Je pak nutno zvolit jiný, třeba i přísně "formální" postup, který se vůbec nebude ohlížet na nějaké intuitivní představy. (Damasio zde dělá podle mého názoru zmatek v terminologii tím, že kreativitu spojuje s tak mlhavě definovaným pojmem, jako je intuice – zvlášť, když např. závěry matematiky jsou v řadě ohledů naopak antiintuitivní).
Každopádně se domnívám, že Damasiovi se nepodařilo svoji hypotézu somatických markerů rozšířit tak, aby vysvětlovala, jak člověk řeší skutečně abstraktní problémy…
Zdroj: Antonio R. Damasio: Descartesův omyl, Mladá fronta, Praha, 2000
