Na toto téma viz také starší miniseriál Cesta ke strojům času
Igor Novikov, toho času vedoucí Centra pro teoretickou astrofyziku v Kodani, se ve svém příspěvku zabývá pouze jedním z typů hypotetických strojů času, postaveném na základě červí díry, tj. kratší spojnice mezi dvěma body, než je „přímá cesta“. Samozřejmě nevíme, zda takové červí díry mohou v našem vesmíru existovat, zda by jimi šlo procházet atd.
Jak udělat z červí díry stroj času? K oběma otvorům dáme synchronizované hodiny. Jeden z otvorů se přitom nachází v silném gravitačním poli např. neutronové hvězdy. U tohoto otvoru poplyne čas pomaleji a zdejší hodiny se začnou opožďovat. Od druhých hodin se můžete podívat na první a projít k nim přes červí díru (řekněme, že to bude trvat zanedbatelně krátce). O „rozdíl časů“ mezi hodinami jste se nyní přesunuli do minulosti, a to včetně případu, kdy člověk může potkat sám sebe.
Zde je na místě odpověď na častou námitku. Kdyby cestování v čase bylo možné, jak to, že zde nepozorujeme chrononauty? (Pomiňme nějaké konspirace typu, že se ukrývají.) Náš stroj času ovšem umožňuje cestovat do minulosti až od chvíle, kdy jsme ho spustili. Bude-li postaven dejme tomu v roce 2200, bude možné cestovat z budoucnosti zase jen do roku 2200, ne hlouběji do minulosti.
A jak se vypořádat se známým paradoxem, že by člověk mohl v minulosti zabít sebe sama? Podle Novikova by k těmto paradoxům nemohlo dojít, protože minulost je jen jediná. Zabít sebe sama by prostě nešlo, fyzikální zákony by tomu bránily podobně, jako nám brání jen tak chodit po stropě – tam toto zjevné omezení naší „svobodné vůle“ filozofy kupodivu netrápí. Představme si jednodušší příklad, model s čistě fyzikálními objekty.
Nejprve kulečníkové koule. Paradox vytvoříme takto: Koule z „budoucnosti“ trefí „původní“ kouli tak, aby ta se nemohla dostat do stroje času. Co s tím? Ke srážce může dojít, ale bude tak nepatrná, že kouli z její dráhy nevychýlí dostatečně a ta se do druhého bodu červí díry i přesto dokutálí. Nebudou existovat žádné dvě různé verze srážky, ale pouze jediná konzistentní historie.
Teď si vezměme, že bychom místo kulečníkových koulí měli bombu obalenou roznětkami, kdy výbuch způsobí i jejich pouhý dotek. Co se stane, když zkusíme bombou poslanou do minulosti trefit sebe sama (a vybuchnout a nedostat se do stroje času)? Může se stát třeba tohle. Ze stroje času se nevynoří bomba, ale střepina. Naše bomba vybuchne, rozletí se a jedna ze střepin pronikne do stroje času. Minulost a budoucnost se spolu sice vzájemně ovlivňují, máme ale před sebe zase pouze jedinou historii, ne „rekurzivní“ paradox ve stylu „zabil jsem babičku, a proto jsem se nemohl narodit, a proto jsem nemohl zabít babičku, a proto…“
Z toho samozřejmě nijak nevyplývá, že konstrukcím tohoto typu strojů času nestojí v cestě (když pomineme praktické/technologické problémy) i nějaké fundamentální fyzikální zákony. Paradoxní by ale na nich nemuselo být nic…
Zdroj: Igor Novikov: Můžeme změnit minulost?, ve sborníku Budoucnost prostoročasu (autoři ,j. Hawking, Thorne), Mladá fronta 2009
