Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Za „šestý smysl“ lze u člověka pokládat leccos, ale echolokaci ze světa netopýrů?

Odedávna existovaly zkazky o tom, že slepí lidé dokáží nějak vycítit přítomnost překážek, které jim stojí v cestě. Překvapivě se ukázalo, že nejde o báje, ale takové schopnosti do určité míry opravdu existují – a to nejen u lidí slepých, ale i u vidících se zavázanýma očima (přestože tam to není tak výrazné, logický výklad říká, že tuto schopnost tolik nejsou zvyklí používat). První experimenty tohoto typu byly v roce 1944 provedeny na Cornellově univerzitě a výsledky od té doby několikrát potvrzeny.

V zásadě se nabízejí dva (normální) výklady tohoto jevu:

– „obličejové vidění“, podle kterého jsou lidé schopni nějak „vidět“ nejen svýma očima, ale i okolní pokožkou; zaznamenávají změny proudění vzduchu, eventuálně i změny jeho teploty u pevných předmětů apod.

– echolokace, tedy vnímání předmětů podle odrazu zvukových vln.

Mezi oběma hypotézami není v principu těžké rozhodnout. Tak například: kdyby vše fungovalo na principu echolokace, úspěšnost by se lišila podle toho, zda lidé chodí v botách po pevné podlaze nebo bosi po koberci (a mají říct, kde je zeď, ještě předtím, než do ní narazí). Jinou možností je použít špuntů do uší.

Naopak v případě „obličejového vidění“ by šlo zkusit dávat lidem přes tvář roušku. Ještě sofistikovanější je verze, že dotyčný by sám nikam nešel a pouze seděl v jiné místnosti se sluchátky a sledoval chůzi někoho jiného, kdo by byl vybaven připevněným mikrofonem. Tím bychom k němu pustili opravdu jen jeden smyslový kanál.

Ukázalo se, že rozhodující roli pro správnou orientaci má zvuk, a platí tedy platí druhá z výše uvedených možností, a to bez ohledu na subjektivní popisy, když dotyční např. dotyční říkali, že zeď „cítí na obličeji“ – nicméně rouška jejich úspěšnost nezhoršila, zatímco špunty do uší ano.

V experimentech se dále pokračovalo a bylo i upřesněno, na jakých frekvencích zvuku se lidé především orientují (lidé normálně chodili, čili Dopplerův jev zde roli nehraje). W. Kellogg z Floridské státní univerzity pak dokonce nechal lidi, aby se pokoušeli odhadnout předměty umístěné na stole před nimi dle vzdálenosti, tvaru i materiálu (dřevo vs. kov apod.); dotyční různě na předměty pískali, zpívali, louskali prsty, pohybovali přitom hlavou apod. Experimentu se opět účastnili slepí i vidoucí. A opět i vidoucí zaznamenávali úspěchy vyšší než statistické.

Zdá se tedy, že echolokace, jakkoliv za normálních podmínek významem nesrovnatelná se zrakem, se na podvědomé úrovni může u člověka uplatňovat i v běžném životě. (Ono ostatně ani úspěšní slepci si nebyli často vědomi, čím to je, a přikládali svou schopnost výše zmíněnému obličejovému vidění.) Není to nic „paranormálního“. Lze samozřejmě různě experimentovat i sám na sobě, třeba se zavřenýma očima přibližovat dlaň postupně k nosu a syčet přitom a sledovat, zda se zvuk nějak změní apod.

Zdroj: Jay Ingram: Rychlost medu a jiná věda každodenního života, Oldag, Ostrava 2007

Poznámka:

– V nějaké (beletristické) knize spadající nejspíš do magického realismu byl popsán slepec schopný vyčenichat i pravoúhlý trojúhelník. Autor to mínil téměř jistě jako bizarní literární figuru, možná ale nebyl tak daleko od reality. Kde to ale jen bylo…?

autor Pavel Houser