Student World

***Tento text je úryvkem z knihy
Webb, Stephen: Kde tedy všichni jsou? Fermiho paradox a problém mimozemského života

13. řešení
Jsme solární šovinisté

Mlčky jsme přepokládali, že důležité objekty jsou stabilní, asi uprostřed své životní doby, hvězdy že jsou jako Slunce spektrální třídy G2 a planety s vodou jako Země. Ale kdo ví, jaké místo k pobytu si zvolí civilizace mnohem starší než naše? Zrod a raná evoluce života mohou vyžadovat pozemské podmínky, ale jakmile se civilizace technologicky zdokonalí a může si sama připravit vhodné životní podmínky, nemusí chtít zůstat na povrchu planety obíhající takovou průměrnou hvězdu, jako je Slunce. Máme tendenci si myslet, že nějaká mimozemská civilizace bude nejraději držet ve vlastnictví (v rukou, chapadlech nebo v něčem podobném) jako svůj domov nemovitost podobnou sluneční soustavě, což je zkrátka a dobře výraz našeho slunečního šovinismu.
V tomto případě různé naše modely galaktické kolonizace nemusí být špatné, jsou jen nepoužitelné. Například Dyson soudí, že civilizace typu K2 by mohla rozdrtit některou planetu svého planetárního systému a materiál použít na vytvoření sféry kolem své mateřské hvězdy. Udělá-li to, bude mít k dispozici veškerý energetický výkon hvězdy, tedy mnohomiliardkrát více než to, co dostává Země od Slunce. Jestliže bude tato civilizace schopna vydat se na mezihvězdné cesty, pak bude pravděpodobně vyrábět Dysonovy sféry kolem všech hvězd, které navštívila. Jestliže to tak bude, pak proč se starat o hvězdy podobné Slunci, když víme, že nejvíce energie poskytují hvězdy spektrální třídy O? Tak třeba hvězda spektrální třídy O5 vyzařuje 800 000krát více než Slunce.
Zachovají- li se pokročilé civilizace jako nomádi, budou v generačních hvězdoletech putovat od jedné hvězdy typu O ke druhé. Mohou u každé z nich přistát, užít si energetické bohatství, které taková hvězda poskytne během svého několik milionů let trvajícího života, a opustit ji, než vybuchne jako supernova. Zářivé hvězdy typu O jsou naprosto nevhodné pro evoluci života, protože samy umírají velmi rychle, ale civilizace typu K2 mohou dávat přednost právě jim. Pokročilé civilizace možná jako alternativu zvolily dolování energie kvantového vakua anebo umějí extrahovat energii z černých děr. Potřebují v tomto případě vůbec hvězdy? Mohou přece žít ve svých generačních lodích a nemusí vůbec chtít vstoupit nohou (či jiným mimozemským ekvivalentem nohy) na povrch nějaké planety. Zkrátka důvod, proč u nás mimozemšťané nejsou a nebyli, třeba spočívá v tom, že pro ně existují mnohem zajímavější místa ve vesmíru, než si vůbec dovedeme představit. A v tom případě jsou naše předpoklady modelů kolonizace Galaxie neúplné a závěry potřebují revizi.

14. řešení:
Zůstávají doma…

Jeden z nejvíce vzrušujících okamžiků mého dětství jsem zažil 20. července 1969.Tehdy mě otec vzbudil, abych se podíval, jak Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistávají na Měsíci. Myslím že mnoho mých vrstevníků cítilo totéž co já, když se Apollo 11 dotklo měsíčního povrchu. O víc než třicet let později nemáme prostředky ani motivaci toto dobrodružství opakovat. Od té doby, co Gene Cernan (v roce 1972) otřepal z bot měsíční prach, nikdo už na povrch Měsíce nevstoupil a nikdo zatím nemá definitivní plán tak učinit. Nadšenci kosmického výzkumu pokračují v cenném programu studia podmínek pro let na Mars s posádkou, ale ten se asi neuskuteční jen tak brzy.
Mnozí z nás (včetně mě) předpokládají, že inteligentní druh jako my bude nevyhnutelně chtít expandovat do kosmu. A proč už tam nejsme? Možná proto, že takový předpoklad je chybný. Možná že nějaká nešťastná souhra nezájmu a ekonomických podmínek nutí mimozemšťany zůstávat doma, což by ovšem bylo smutné řešení Fermiho paradoxu. Máme odůvodněnou naději, že kosmické lety s posádkou budou po určité přestávce pokračovat. Jak se technologie zdokonalí, cesty do kosmu se zlevní a budou častější. Už jsme zažili prvého kosmického výletníka Dennise Tita a další budou nepochybně následovat. Hnací silou lidských cest do kosmu může být proto v příštích letech spíše turismus než věda či špičkové technologie. Z dlouhodobého hlediska ovšem máme pádný důvod zakládat životně nezávislé kolonie na Marsu anebo v umělých O’Neilových obytných kosmických ostrovech – v případě nějaké katastrofy na Zemi by to pomohlo lidstvu přežít. V posledních letech jsme se mohli přesvědčit, jak nebezpečné místo obýváme. Narazí-li do Země nějaká planetka, může to zcela zničit život; vybuchne-li nějaký supervulkán, může to znamenat zhroucení našich technologií i civilizace; i klimatická změna, ať už by byla její příčina jakákoli, může život zlikvidovat. Děje zde na Zemi probíhaly celkem mírumilovně po celou zaznamenanou lidskou historii, jenže naše historie představuje jen 10 sekund vesmírného roku. Věřit, že náš svět je poklidný, neboť jsme nikdy jiný nezažili, se podobá chování muže, který právě skočil z vysoké budovy, letí dolů a je v pohodě, protože cesta mezi 30. a 29. patrem proběhla bez nehody.
Ve velmi dlouhodobém výhledu je rozumné zakládat kolonie kolem hvězd i proto, že se něco může stát se Sluncem. Byť jsou koronální výtrysky energeticky jen několikrát vydatnější než nejsilnější sluneční erupce, přesto mohou vyvolat vážné problémy. A kdyby nakonec naše civilizace přežila dostatečně dlouho, viděli bychom expanzi Slunce z hvězdy hlavní posloupnosti v červeného obra – a to by nás skutečně donutilo ke stěhování. (Ben Zuckerman ukázal, že pokud v Galaxii žije něco mezi 10 a 100 dlouhověkých civilizací, pak téměř jistě aspoň jedna z nich bude nucena se stěhovat vzhledem ke smrti své hvězdy. Jestliže je v Galaxii 100 000 civilizací, pak by celá Galaxie měla být kolonizována civilizacemi, jejichž mateřská hvězda ve svém vývoji opustila hlavní posloupnost.
Lidstvo se jistě nevrhlo do kosmu bezhlavě, ale nepochybně je příliš brzy na tvrzení, že se o lety do vesmíru nepokusí nikdy. Kosmické lodi vypouštíme teprve několik desítek let, ale v kontextu Fermiho paradoxu musíme uvažovat o desítkách milionů let. A třebaže spekulovat o motivech tušených mimozemšťanů je pravděpodobně neplodné, důvody pro zakládání kolonií mimo mateřský vlastní svět nejspíš platí všeobecně. Druh se všemi svými vejci v jednom planetárním koši riskuje, že se z něho stane omeleta. Ale opravdu se technologicky pokročilé civilizace postěhují, byť váhavě, dál do vesmíru? Názor, že všechny civilizace zůstanou doma, se zdá (alespoň mně) nepravděpodobný – pokud neexistuje dobrý důvod, proč zůstat doma.

Druhý úryvek z knihy:
Svět bez Měsíce

O knize:
Webb, Stephen: Kde tedy všichni jsou? Fermiho paradox a problém mimozemského života
Když čtyři proslulí fyzici – Edward Teller, Herbert York, Emil Konopinski a Enrico Fermi – jednou při obědě v Los Alamos přetřásali různá témata, dospěli k závěru, že za daného stáří a velikosti vesmíru musí prostě pokročilé mimozemské civilizace někde existovat. Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku, tehdy vpadl do diskuse otázkou: Je-li předpoklad existence mimozemšťanů správný, kde tedy všichni jsou? Anglický fyzik Stephen Webb ve své čtivé provokativní knize předkládá detailně 50 odpovědí na Fermiho otázku. Vystihuje uzlové body problému Fermiho paradoxu, který nepřestává vzrušovat vědce i laiky dodnes.
O knize na stránkách vydavatele

autor