Odpověď na tuto otázku není zcela jasná, nás však bude zajímat, jak se na ni odpovídalo v minulosti, konkrétně ve středověké alchymii.
Alchymie se svou snahou budovat souvislosti mezi světem ducha a hmoty, představou o niterné souvislosti mikrosvěta a makrosvěta (konec konců, v jejích základech stál citát Herma Trismegista: Co je nahoře, je i dole :-)) působí na řadu lidí velmi kladně. Konkrétně z hlediska teorie prvků však byly její závěry spíše problematické.
Problém byl právě v onom hledání souvislostí, místy "za každou cenu". Chemické prvky byly přiřazovány různým živlům, planetám či astrologickým znamením. Těch ovšem byl omezený počet, což jaksi vyvolávalo dojem, že rovněž prvků je omezený počet a všechny jsou navíc již známé.
Pokud byl objeven nějaký nový prvek a postup, bylo ho potřeba včlenit do velmi složitého systému. A pokud do systému nezapadal, nebyl objev uznán.
Ve středověku ale samozřejmě také docházelo k vývoji. Tak například v metalurgii byly v té době objeveny jako další prvky: antimon, bismut a zinek, nejasné bylo i zařazení arsenu.
Jaká byla interpretace těchto objevů? Antimon byl např. dlouho pokládán za pouhou variantu olova, v nějž se měl měnit pražením (očividná nepravda). Mimochodem: jméno antimon je dle legendy odvozeno z anti-monos, “proti mnichům”, neboť když ho klášterní experimentátor dával mnichům do jídla, nedělalo se jim z toho dobře. Pochybnost o tom, že antimon je něčím jako olovo, však přetrvalo až do přelomu 17. a 18. století. Podobně byl bismut pokládán za jakousi odrůdu cínu.
Přesvědčení, že prvků je více než planet (navíc tehdy známých planet — tedy sedm), se však postupně prosadilo. Jako první je zřejmě uznal Agricola, chemik žijící v Jáchymově. Paracelsus, ač sám také alchymista, uznal samostatnost zinku.
Pojetí živlů však celkově překonal až v roce 1661 Boyle ve své anglicky napsané knize The Sceptical Chemist.
Zdroj: Jaroslav Zýka, Vladimír Karpenko: Prvky očima minulosti, Práce, 1984
