Při kolísání stavu určité populace obvykle existuje negativní zpětná vazba, která vede k tomu, že populace osciluje kolem určité "rovnovážné" hodnoty – regulátorem může být dostupnost potravy i množství predátorů. Existují ovšem i zpětné kladné vazby, které tenhle jednoduchý model narušují.
Podívejme se třeba na lýkožrouty. Stromy (smrky) se proti nim brání vylučováním pryskyřice. Za "normálních" okolností tak lýkožrouti schopni napadat pouze uhynulé stromy. Malé zvýšení populace bude vyrovnáno negativní zpětnou vazbou – nedostatkem potravy.
Pokud ale dojde k většímu náhodnému zvýšení populace, nastoupí další efekt. Lýkožrout, který napadne strom, vylučuje totiž feromony lákající k útoku další brouky. Jakmile bude brouků v okolí určitá hustota, dokáží další přistávající brouci nakonec zlikvidovat i původně zdravý strom. Lýkožrouti mají dostatek potravy, kladná zpětná vazba vede k jejich dalšími nárůstu. V určitý okamžik začne další růst populace regulovat opět záporná zpětná vazba – nebude se dostávat už žádných stromů.
Ukazuje se tedy, že populace lýkožrouta tam může dosahovat dvou "rovnovážných" hodnot od sebe oddělených nestabilní situací. prostředí má z hlediska lýkoužrouta dvě různé "nosné kapacity" (termín z populační biologie). Zajímavé je, že v prvním případě nám lýkožrout vlastně nevadí – napadá jen mrtvé stromy – ve druhém však zničí les.
Z druhé strany se problém více nosných kapacit jednoho prostředí zřejmě negativně uplatňuje i při poklesu stavů mořských ryb. Pokud jsou někde loveny příliš, populace je sražena do nižšího stabilního stavu. Takže ani to, že se s lovem přestane, není v případě více rovnovážných stavů žádná záruka toho, že populace dosáhne zpět původní hodnotu.
Existuje ještě jeden mechanismus vysvětlující více rovnovážných stavů a nestabilního prostředí "mezi", který vychází z počtu stanovišť obsazených určitým druhem (takový model má smysl jen u druhů, které žijí v od sebe oddělených populacích). Empiricky bylo zjištěno, že některé druhy mohou osídlovat buď hodně stanovišť nebo málo, nikoliv ale počet mezi nimi. Vysvětlením je přitom mj. velikost lokálních populací – pokud je v průměru menší než X, dochází k lokálním vymíráním a k dalšímu poklesu, až zbudou osídlená pouze ta nejpříhodnější místa, kde druh/jedinci nejlépe prosperují. Naopak pokud průměrná velikost lokálních populací přesáhne hodnotu X, nebudou už náhodná vymírání jednotlivých populací příliš častá a druh bude na daném území hojný. Nosná kapacita prostředí opět umožňuje více stabilních stavů.
Zdroj: Václav Jarošík: Růst a regulace populací, Academia, Praha 2005
