Kosmologie, geometrie a dopisy mamince

Fyzika | 17.06.2003

Kniha o kosmologii, kterou napíše žena, upoutá pozornost už jen touto skutečností (schválně: Jakou znáte kosmoložku kromě Lisy Randallové?). "Jak vesmír přišel ke svým skvrnám" navíc není klasickou pop-vědou, ale také autorčiným deníkem. Jedná se tedy o dílo hodně subjektivní a taková bude i následující recenze knihy...

Sdílet

Janna Levinová pojala text jako dopisy své matce, které vysvětluje kosmologii. No a jak to v dopisech příbuzným chodí, neomezuje se jenom na vědecké výklady, ale k tomu popisuje téměř deníkovou formou i své osobní zážitky. Musím přiznat, že tento "paralelní děj" mě rozptyloval a nezaujal – popravdě řečeno mi je lhostejné, jak si autorka zařizovala byt, i když chápu, že jí samotnou i její maminku to mohlo zajímat.
Vždy, když Levinová popisovala problematiku svého vztahu s jakýmsi hudebníkem ("znám ten sladký úsměv"), nezbylo mi, než si v duchu říkat "auuu". Přiznám se, že takové veřejné pitvání dosti intimních záležitostí o druhých lidech mi přijde dost nevkusné. Na druhé straně to není jen problém Levinové nebo žen – vzpomeňte, jak Feynman podrobně popisoval průběh choroby své první manželky a její postupné umírání.
Naproti tomu zábavné mi přišly historky o jiných vědcích, v nichž si Levinová docela libuje. Popisuje šílenství i odtrženost od světa, která se tak často pojí s genialitou. A tak opět přijdou na přetřes Cantor, Hilbert i Goedel a jejich (tragi)komické příhody. Z výběru je jasné, že autorka se dost soustřeďuje na vztah mezi matematikou a fyzikou, z toho se odvíjejí úvahy o matematickém platonismu atd. Jediným problémem je, že řada těchto historek je známá již téměř notoricky.
Druhým problémem knihy podle mého názoru je, že maminka Levinové není na kosmologii odbornicí. V důsledku toho se zde všechno opakuje od začátku. Kdo již nějakou pop-kosmologii přečetl, může tedy klidně stránkami listovat a přeskakovat. Z 274 stran prvních 170 vlastně jen popisuje proměny pohledů od Newtona přes Ensteina po kvantovou fyziku – tedy věci, které si člověk může přečíst i jinde a popsané do větší hloubky (to autorka konec konců sama uznává; onen "překryv" je zřejmě největší mezi jejím dílem a knihou "Pí na nebesích". Levinová je kamarádka jejího autora Johna Barrowa a v Pí na nebesích se najde i řada příhod o pološílených vědcích navíc).
Na druhé straně by dosavadní kritika neměla knihu nějak shodit. Kolem stránky 170 to totiž začne být hodně zajímavé a docela složité – až člověk musí maminku autorky obdivovat.
Levinová zde tvrdí, že vesmír je konečný. Ale nejen to. Autorka nemá totiž na mysli jen sférické zakřivení, které, jak se zdá, je v rozporu s posledními měřeními. On by vesmír totiž podle ní mohl být totožný i s nějakým konkrétním geometrickým útvarem. Nemohl by to být třeba dvacetistěn, jehož stěny jakoby odrážejí světlo (a ještě lépe si to představit tak, že prostě protilehlé stěny dvacetistěnu spolu ztotožníme; tím dostaneme konečný vesmír jako do sebe uzavřený a zbavíme se otázky "a co je za ním?"). Takže přijde řeč opět na platónská tělesa, pravidelné mnohostěny, dláždění prostoru a topologii.
Možná na obloze pozorujeme kopii Mléčné dráhy, jak vypadala před miliardami let. Jak to ale ověřit? Třeba podle rozložení teplých a chladných míst, tzv. skvrn? Naše úvahy se budou odvíjet i od paradoxu noční oblohy. Kdyby byl vesmír konečný a světlo se v něm šířilo všemi směry, neměla by celá noční obloha zářit? Kde by se vůbec vzala tma? Závěrečná část knihy je tedy velmi zajímavá a ještě se k ní na Science Worldu vrátíme podrobněji.
Snad jen ještě poznámku o tom, jak kniha přišla ke svému názvu. V anglickém názvu knihy How the Universe Got Its Spots je skryta následující geneze. John Barrow jednou Levinové ukázal knihu o biologii od J. D. Murraye s názvem How the Leopard Got Its Spots – a to je zase narážka na stejnojmennou povídku Rudyarda Kiplinga, mj. autora Knihy džunglí.