Student World

(dokončení ze včerejšího dne)
(1. díl rozhovoru: http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/FDA302C82CE13876C12571300067E77F)

Na naše otázky odpovídá Tomáš Přibyl z České kosmické kanceláře (http://www.czechspace.cz/), která je jakousi neoficiální pobočkou European Space Agency (ESA) v Česku.

Dá se říct, zda je evropský kosmický výzkum jako celek úspěšný, nebo ne? A má taková otázka vůbec smysl, když se při pohledu zvěnčí zdá, že obrovskou roli zde hraje náhoda/smůla?

Celoevropské projekty potkal v uplynulých letech jeden jediný skutečný propadák, a ten byl ještě velmi mediálně zkreslený. Byl to modul Beagle-II pro planetu Mars – to byl ale britský přístroj na evropské sondě. Přístroj, který neměl být podle všech technických revizí a hodnocení vůbec připuštěný ke startu. Ale který nakonec ve formě polotovaru letěl řekněme z politických důvodů. Zdůrazňuji, že šlo o britský přístroj – jenomže jeho víceméně očekávané selhání je nyní při každé příležitosti ESA vytýkáno.
Jinak většina evropských sond a misí je naopak velmi úspěšných. Podívejme se třeba na meziplanetární průzkum: triumfální sonda Giotto proletěla nejen kolem Halleyovy komety, ale vydala se ještě k jedné vlasatici. Sonda Mars Express nám předává informace o rudé planetě, o nichž se nám před několika lety ani nesnilo. Misi Huygens na Saturnův měsíc Titan asi není třeba podrobněji představovat. Když si k tomu přidáme technologickou sondu SMART-1 tiše zkoumající Měsíc, máme kompletní výčet evropských meziplanetárních letů – a zároveň pomyslnou síň slávy evropské kosmonautiky.
A není to dáno jen tím, že jsem si vybral jednu mimořádně úspěšnou oblast – podobný výčet by byl třeba u družic pro dálkový průzkum Země, nebo u meteorologických satelitů.
Když se ptáte na roli smůly či náhody… Ano, i to jsou prvky, na které se dá neúspěch svalovat – je mimochodem zajímavé, že v případě úspěchu nebývají zmiňovány nikdy. Ale já osobně bych spíše hovořil o nezkušenosti. Na náhodu a štěstí nemůžete v loterii kosmonautiky, kdy do hry vstupují stovky faktorů, prostě spoléhat. Buď něco uděláte dobře, nebo ne. Prostřední cesta neexistuje.

Existují v Evropě i soukromé subjekty angažující se na poli kosmonautiky, jako je třeba SpaceShipOne?

Ne, v takovéto míře ne. Není to dáno ani tak mentalitou, ale spíše geografickými podmínkami. Evropa je hustě obydlená, takže na jejím území nikdy nebyl kosmodrom – prostě není prostor, kam by mohly beztrestně dopadat odhozené vyhořelé stupně rakety (nebo v případě havárie rovnou celé rakety). A startovat západním směrem nad Atlantik je energeticky nevýhodné. Abych to vysvětlil: Když raketa startuje směrem na východ, pomáhá ji Země svou rotací – startující raketa tak má již de facto určitou rychlost. Proto je mimochodem také nejvýhodnější stavět kosmodromy na rovníku, kde je tato počáteční rychlost nejvyšší.
Evropský soukromý sektor se z tohoto důvodu angažuje v trochu jiných oblastech kosmonautiky než ten americký. Krásným příkladem je třeba skupina českých amatérských nadšenců, kteří vytváří doslova na koleně vlastní družici CubeSat. Byla to také Evropa, z níž vyšly nápady (bohužel nerealizované) na závody kosmických plachetnic a na další podobná vesmírná klání.

Souhlasíte s názorem, že společenské klima v USA i v Evropě je příliš "ustrašené" a že by výzkumu vesmíru výrazně prospělo, kdybychom byli ochotni akceptovat větší míru rizika?

Ano, souhlasím. A potvrzují mi to i osobní rozhovory se samotnými kosmonauty. V roce 2003, kdy havaroval raketoplán Columbia, jsem se mnoha z nich ptal, zdali považují raketoplány a kosmické lety za nebezpečné. Všichni jako jeden odpovídali, že nikoliv. A že by právě do raketoplánu sedli ihned – aniž by byly prováděné nějaké úpravy.
„Podstupovat riziko jsme se rozhodli dobrovolně,“ říkali. „Nikdo nás do toho nenutil. Do vesmíru nelétáme proto, že to je nebo bude bezpečné. Ale proto, že je to důležité, a proto, že je to naše práce, pro kterou jsme se rozhodli. A že se někdy někdo z nás nevrací? O tom to prostě je. Posunování hranic si žádá svoji oběť.“ (Toto jsou citáty, které zazněly z úst různých kosmonautů – jen jsem je dal vedle sebe.)
Je to tak, odvaha riskovat by kosmonautice jen prospěla. Jenomže každý nezdar je jí právě díky zmíněnému společenskému klimatu opakovaně vyčítaný. Slova Challenger a Columbia jsou synonyma naprosté zdrcující porážky, ne samozřejmé daně za snahu o posunutí našich obzorů.

Jaké přelomové mise se očekávají v roce 2006?

Pokud čekáme nějaké přelomové mise podobné těm na Marsu či Titanu, tak vás musím spíše zklamat. Rok 2005 byl zkrátka trochu výjimečný.
V letošním roce už máme dvě významné události za sebou: návrat přistávacího pouzdra meziplanetární sondy Stardust se vzorky kometárního prachu a vypuštění sondy New Horizons-Kuiper Belt k planetě Pluto. Za zmínku určitě stojí přílet sond MRO k Marsu a Venus Express k Venuši. Malou revoluci v kosmonautice by mohla znamenat třeba nová soukromá americká raketa Falcon – pokud tedy bude úspěšná.
A osobně také doufám, že se podaří obnovit pravidelné lety raketoplánů, aby do vesmíru dokázaly dostat většinu částí Mezinárodní kosmické stanice ISS – předtím, než se raketoplány v roce 2010 odeberou na zasloužený odpočinek.

autor Pavel Houser