Student World

Nejběžnějším a nejvíce nápadným prehistorickým prvkem jihoanglické krajiny nejsou megalitické památky, ale mohyly. V anglické literatuře posledních několika století se pravidelně setkáváme s pocitem zvláštního spojenectví mezi námi a předky a potřebou upevňovat toto srozumění návštěvami prehistorických míst – tu z „romantických“, jindy ze zištných důvodů, protože podle lidového podání se v mohylách dají nalézt různé magické předměty a kameny, které odhalují vše skryté. Snad proto v anglických mohylách kopal nám dobře známý královský astrolog a alchymista John Dee.

Umístění mohyl v krajině není náhodné. Velmi často jsou orientovány proti linii obzoru, tak aby byly viditelné nejenom z dálky, ale také v jiných případech z důležitých míst v údolí, např. z okolí brodů.

V takovém případě je nutné si všímat i významu míst, odkud se mohyly plně objevují oku pozorovatele. Mohyly někdy sledují linie, jindy leye /linie/ začínají vztyčeným kamenem a končí mohylou. Mohyly nebývají vždy stavěny v nejvyšších bodech terénu, ale spíš pod hřbety, v mírných sedlech nebo na místech „strážících“ rozvodí řek.

Některé mohyly byly později dotvořeny jako pozorovatelny, pevnosti, strážní kopce nebo orientační body krajiny. Někdy na nich vznikl středověký hrad, jindy kultovní místo. Několik fází budování mohyly je ostatně popsáno v Beowulfovi i v XXIII. kapitole Iliady.

Linie mohyl protínají hřbety kolmo, zatímco cesty obvykle vedou podél hřbetu, tak aby jezdci nebyli vidět. Odlesněná, pastvinami pokrytá Anglie poskytuje ideální příležitost pro studium linií obzoru, ale je třeba si uvědomit, že i Čechy na konci bronzové doby a ve starší době železné, a leckde i později, byly mnohem víc odlesněné, než je tomu dnes. Jihočeská mohylová pole je nutné si představit v poměrně holé, pastevecké krajině, a pak lokality jako např. Lomec u Vodňan nabývají zcela „anglické“ zasazení do krajiny, včetně kontinuity mohyly a poutního místa s centrální, kruhovou dispozicí. A protože místa přitahují lidi, nedivíme se návštěvám Julia Zeyera a jeho přátel právě na kouzelném Lomečku.

Podobným způsobem můžeme uvažovat např. o skupině mohyl v mírném svahu Popelové hory naproti Obřím hradům na Šumavě. Leye málokdy procházejí prehistorickými sídlisky, ale často se jich dotýkají, jako by se jednalo o nějaké zóny moci schopné zhoubného působení. Pravěké osady mají obvykle nepravidelně oválný tvar, ale část valu bývá rovná – ta často označuje důležitou krajinnou linii napojenou na vztyčené kameny nebo mohyly.

Velmi důležitý je vztah leyí k brodům a malým vodním nádržím umělého i přirozeného původu. Leye se dotýkají okrajů rybníků nebo procházejí umělými ostrůvky v jejich středu. Směřují k řekám.

Vztyčené kameny mívají podle lidových pověstí spojitost s vodou – jsou to zátky zabraňující, aby podzemní voda nepřetekla, jindy chodí v noci pít vodu do blízké nádrže nebo hlídají řeku. Je pravděpodobné, že část menhirů měla nějaký vztah k úrovni spodních vod a tím k úrodě.

Tento text je úryvkem z knihy:

Václav Cílek: Prohlédni si tu zemi

Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

autor