Student World

Rok co rok dojde na světě ke stovkám zemětřesení. Některá jsou tak nepatrná, že je odhalí jen přístroje; jiná mají totální a devastující následky – padají při nich domy a umírají lidé. Možná i vás napadlo, že se zemětřesení opakují až příliš často a přemýšleli jste, zda to něco znamená či ne. A třeba jste si také říkali, může-li k něčemu podobnému dojít i u nás. Odpovědi na tyto otázky jsme před časem hledali v Geofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky – přímo u jeho ředitele Aleše Špičáka. A začali jsme takříkajíc u kořene věci.

Je to nejspíš obecně známá věc, ale pojďme si ji pro jistotu ještě připomenout. Jak vlastně vznikají zemětřesení?

Můžeme si to snadno představit tak, jako kdybychom táhli na pružině po zemi nějaký dřevěný nebo betonový blok a on by se zadrhl. My bychom chvíli táhli, aniž by se pohnul a až po chvíli by s ním síla našeho tahu najednou škubla. To je přesně to, k čemu dochází v zemské kůře při zemětřesení. Je to náhlý posun podle nějaké zlomové plochy, která tam již předtím existovala, v délce několika decimetrů až metrů. A právě tento rychlý posun během několika desetin sekundy má potom za následek ty devastující účinky na povrchu. K silným zemětřesením dochází na okrajích tzv. litosférických desek, ze kterých je složená přípovrchová slupka Země, silná zhruba sto kilometrů. Těch desek je dvanáct a mají v podstatě kontinentální rozměry. Pohybují se vůči sobě a právě tyto pomalé pohyby o rychlosti několika centimetrů za rok způsobují nerovnoměrnosti podél deskových rozhraní. Na nich pak dochází k těm silným katastrofickým zemětřesením.

Zemětřesení jsou pečlivě sledovaným jevem, který zajímá nejen laiky, ale samozřejmě i odborníky. Od kdy věda sleduje zemětřesení?

Ta instrumentální informace, kterou máme k dispozici – tedy informace, založená na přístrojích, nikoliv na nějakých pocitech – je stará asi sto let. Máme tedy asi stoletý záznam toho, co se na celém světě děje. Síla zemětřesení se udává podle tzv. Richterovy stupnice. Možná si vzpomenete na zemětřesení, ke kterým došlo v létě roku 1999 v Turecku a na Tchaj-wanu (právě tehdy jsme náš rozhovor s Alešem Špičákem natáčeli). Ta byla velice silná, dosahovala hodnoty 7,6 stupně. Ročně dochází na Zemi k takovým zemětřesením ve statistickém průměru přibližně dvacetkrát. K o něco slabším zemětřesením, například o síle 6 stupňů Richterovy stupnice, dochází stokrát nebo sto padesátkrát za rok.

Ale podle zpráv ve sdělovacích prostředcích to vypadá, jako by zemětřesení stále přibývalo a zároveň jako by byla stále ničivější?

Není to tak. Jak už jsem říkal, máme k dispozici statistiky zhruba za posledních sto let. Velmi podrobné pak od roku 1964. Ta bilance je velmi vyrovnaná, zejména co se týče silných zemětřesení. To zdání je podle mého dané jednak tím, že sdělovací prostředky poněkud zdůrazňují věci katastrofického charakteru a pak také tím, že obrazy ve sdělovacích prostředcích jsou stále dokonalejší. Reportéři se dnes dostanou na místo katastrofy mnohem rychleji a bez problémů tam mohou malou videokamerou všechno natáčet. Dřív to bylo komplikovanější, takže těch obrazů veřejnost tolik k dispozici neměla. Jinak je skutečně ta statistika velmi vyrovnaná.

Seismicky hodně aktivní je například Řecko nebo Itálie – a tyto země od nás neleží příliš daleko. Může snad i u nás dojít k zemětřesení?

Ano – i u nás můžeme mít zemětřesení. Naštěstí ležíme uvnitř Euroasijské desky a deskové rozhraní je od nás dost vzdálené. Táhne se právě Středomořím, které rizikové je – Řecko, Itálie, Chorvatsko nebo Makedonie. Od nejbližší rizikové oblasti jsme tedy vzdáleni zhruba 700 kilometrů, ale tlaky a napětí, která vznikají na styku Evropské desky s Africkou, se do určité míry přenášejí i do jejího středu – do České republiky; nebo přesněji pod ní. Je to samozřejmě proto, že Evropská deska je tuhé těleso… V případě, že je geologická stavba nějakým způsobem specifická, může i u nás k nějakému slabšímu zemětřesení dojít. V žádném případě nám však nehrozí nic opravdu katastrofického; i když ta zemětřesení mohou samozřejmě mít nepříjemné účinky. Mohou způsobit drobná poškození zejména hůře ošetřovaných budov nebo paniku obyvatel, nikoliv však na území celé České republiky, ale jen v několika poměrně úzce vymezených oblastech. Jedna z nich je v západních Čechách, v oblasti Sokolova, Chebu a Kraslic; tam je patrně ta zemětřesná aktivita spojená s magmatickou činností zhruba v hloubkách od sta do deseti kilometrů. Všichni vědí, že v té oblasti je řada lázní, pramenů bohatých kysličníkem uhličitým a jinými plyny a minerály. Poměrně nedávno, jenom před několika sty tisíci lety se tam vypínaly sopky a magma se tehdy dostalo až na povrch. Zajímavé přírodní úkazy, které můžeme v západočeské oblasti pozorovat, mají společný jmenovatel patrně až v zemském plášti; někde v hloubkách od sta do dvou set kilometrů. Projevuje se mimo jiné i těmi občasnými zemětřeseními. Nejsilnější zemětřesení, která patrně v této oblasti mohou nastat, mají ovšem podle Richterovy stupnice hodnotu "pouhých" asi 4,5 stupně; není třeba se jich obávat. Silná zemětřesení v této oblasti proběhla v letech 1985-6 a obyvatelé je tam mají ještě v živé paměti; právě tak, jako my.

K zemětřesením však může dojít nejen na západě, ale i na východě Čech. A také na Moravě.

Zajímavou oblastí je oblast Trutnovska, Hronovska a Náchodska, kde k silnému zemětřesení, zhruba o takové síle jako byla ta nedávná, západočeská, došlo naposledy v roce 1901. Je to sice dávno, ale záznamy v tisku a třeba i v místních kronikách jasně hovoří o tom, že to byl dost značný problém. Zemětřesení bylo pocítěno lidmi a pozorována byla i drobná poškození na budovách. Třetí oblastí, která v této souvislosti stojí za zmínku, je oblast Jesenicka a Opavska. I tam mohou mít ta největší zemětřesení sílu kolem 4,5 stupně. K relativně silným zemětřesením tam došlo naposledy v roce 1931. Specifickou oblastí je také Ostravsko. Tam vznikají slabá zemětřesení, velmi nepříjemná pro místní těžbu černého uhlí – a právě touto těžbou jsou do značné míry vyvolána. Nejsou to tedy jevy výhradně přírodní. Právě tím, že se tam již dlouhá desetiletí a staletí z hlubin těží a přeskupují značné objemy hornin, dochází tam k přerozdělení napětí při povrchu. Právě to přerozdělení napětí způsobuje čas od času nepříjemné důlní otřesy, občas s velmi nešťastnými následky na důlní díla a bohužel i na lidi, kteří tam pracují.

Z toho co tu bylo řečeno jasně vyplývá, že nějakého většího zemětřesení se u nás zkrátka bát nemusíme. Jiné je to, jak víme, v seismicky aktivních oblastech. Jejich obyvatele právě proto jistojistě zajímá, zda je možné blížící se zemětřesení předpovědět…

Zemětřesení se nedají předpovědět v tom smyslu, jak jsme třeba zvyklí na předpověď počasí. Není možné stoupnout si před kameru a oznámit, kdy a kde vznikne zemětřesení a jak bude silné. To zatím nikdo neumí, i když se samozřejmě pokoušíme zjistit, jaké jsou souvislosti mezi jednotlivými jevy. Seismologie však nesmírně pokročila v přesném mapování oblastí, ve kterých může k silným, katastrofickým a pro člověka nebezpečným zemětřesením dojít. Ve spolupráci s inženýry a architekty se rozvinul obor, zvaný seismické inženýrství. Ten je schopen, na základě informací, které seismologie dodává, vyvinout konstrukce a postavit i mnohoposchoďové domy, popřípadě jaderné elektrárny nebo velké průmyslové podniky na takové úrovni, že odolají i velmi silným pohybům. Jsem přesvědčen, že relativně nízký počet obětí po některých nedávných velkých zemětřeseních můžeme připsat právě té skutečnosti, že se v těch oblastech staví velmi moderně a že architekti berou údaje od seismologů v úvahu.

Celý materiál byl vysílán v magazínu Českého rozhlasu Sever – Planetárium (každou neděli mezi 9. a 10. dopolední)
Text se svolením Planetaria převzat z webové podoby magazínu na http://www.rozhlas.cz/sever/planetarium.

autor Frederik Velinský