—Silvestr bude na ScienceWorldu ve znamení matematické povídky, navíc vzhledem k datu tematicky spojené s opilstvím a obžerstvím…
Čísla Selfírie
Každý, kdo navštívil město Selfíria, musel po určité době s údivem zaznamenat zvláštní podobu, kterou tu na sebe berou čísla. Mnoho věcí se zde oproti zbytku světa vyskytuje jakoby v nadbytečném počtu: i skromný oběd obnáší sedm, častěji však jedenáct knedlíků, alespoň pět kopečků rýže. Totéž platí pro počty piv vypitých i střídmými konzumenty v místních restauracích. Není zřejmě vůbec myslitelné uchýlit se k jinému množství; při dopití sedmé sklenice položí obsluhující personál hostu automaticky nevinnou otázku: „Ještě čtyři?“ Zvláštní číselná pravidla se, jak se zdá, dodržují pro počet pater selfirských domů, schodů schodišť či sloupů na kolonádách.
Krajně bizarní a pro návštěvníky města šokující je podoba místních psů a jiných domácích zvířat. Ulicemi města kulhají zásadně ve zvláštních kompletech s jednou falešnou nohou. Kdo si takový oblek či alespoň neumělou protézu nemůže dovolit, raději svému miláčkovi jednu končetinu odřízne. V koutech zapadlých uliček se na pavučině klátivě potácejí pavouci se sedmi nohama a chytají pajdavé pětinohé mouchy. Lze narazit na lidi, kteří pečlivě počítají údy stonožkám a cosi provádějí za pomoci lupy a pinzety. Taktéž stoly a židle bytelně setrvávají na pěti nohách, přičemž prostřední podpěra se jim zdá dodávat zvláštní stabilitu. Podobně i samotná Selfíria se v čase nemění, podsaditě spočívá usazena ve svých základech a rozmary světa ji, jak se zdá, míjí.
Dříve či později vzdělanějším cizincům dojde, že před sebou mají ukázkový příklad kompulzivní posedlosti prvočísly. Místní obyvatelé se zjevně úzkostně vyhýbají číslům složeným. Preferované samotářství svědčí o tom, že nicméně tolerují číslo 1 (jež není ani prvočíslem, ani číslem složeným). Podrobnější zkoumání dále odhalí, že ne všechna prvočísla jsou ceněna stejně. Platí, že o čím vyšší prvočíslo se jedná, tím větší oblibě se ve městě těší. Ačkoliv tedy dvě či tři jsou jistě prvočísla, v restauracích se prakticky nepije příslušný počet piv a vzbuzovalo by to opovržení. Nejde však o absolutní hodnotu čísla. Někteří méně odolní cestovatelé se domnívali, že nevraživé pohledy personálu vyřeší objednávkou piva čtvrtého a velmi se divili, když do nich obsluha při pokusu o zaplacení za použití mírného násilí vpravila pomocí obřího trychtýře i půllitr pátý.
Přece jen je však číslo dvě tolerováno, což je vzhledem k počtu rukou, očí, varlat a dalších párových orgánů pro místní obyvatele jistě velké štěstí. Oficiálně nařízené zákroky chirurgického charakteru jsou aplikovány obvykle jen na jedince se čtyřmi bradami. Jisté speciální úkony mají v popisu práce místní zubaři a šeptem se hovoří o kostních specialistech provádějících (ať už na přání zákazníka či rozkaz tajné policie) úpravy počtu žeber či páteřních obratlů. Zdá se, že tyto operace jsou poněkud obávané pro vysokou průvodní úmrtnost.
Objevila se řada teorií, které se zvyky Selfirie pokoušejí vysvětlit. Číselné obsese nejsou samozřejmě samy o sobě ničím výjimečným, speciálního výkladu si však ve městě Selfíria vyžaduje náruživost, s níž obyvatelé této vášni propadli. V Selfírii také není posedlost počtem něčím individuálním, nýbrž všeobecně sdíleným. Zatímco jinde má každý svá oblíbená čísla, zde platí komplikované preference pro společnost jako celek. Posedlost čísly nepředstavuje okrajovou libůstku několika podivínů, nýbrž se nachází v samých základech města, architektuře, pohybu, pohledu, doteku i hovoru. Je zakódována tak hluboko, že se o ní otevřeně vůbec nemluví a cizinec musí její pravidla odhalit sám.
Většina teoretiků soudí, že Selfiřané správně nahlédli povahu čísel, fakt, že právě prvočísla jsou základním elementem a ostatní čísla pouze jejich kombinací. Takový přístup je snad logický a mohl by odrážet pochopení matematických pravidel vetkaných do architektury kosmu. Proč ale potom preferovat větší prvočísla před menšími? Vykladači obvykle tvrdí, že větší prvočísla jsou již na ose mezi ostatními čísly rozmístěna řidčeji, jsou tedy výjimečnější, jakoby vznešenější a hodny proto speciální úcty. Nedá se však říct, že by tyto výklady byly přesvědčivé – dokáží snad vysvětlit přítomnost, ale neumí poskytnout porozumění jejímu vzniku ani předpovědět, co Selfirii potká v budoucnu.
Jistí cestovatelé šíří výklad, že za zvláštnostmi Selfirie stojí dávná radikální rovnostářská diktatura, která nutila místní občany sdílet majetek s ostatními. Člověk pojídající čtyři švestkové knedlíky mohl být kdykoliv vyzván bídným povalečem, aby se s ním o svou porci rozdělil. Prosazování tohoto přístupu přirozeně naráželo na odpor. Efektivní protiopatření se objevilo až ve chvíli, kdy si místní obyvatelé uvědomili, že vládci důsledně trvají na dělení na stejné díly, což jako jediné odpovídalo jejich představě spravedlnosti. V případě devíti předmětů stále hrozilo, že člověk bude okraden dvěma povaleči, u prvočísel však dělení na stejné části přicházelo v úvahu za jediné podmínky – kdyby se zvládlo shromáždit právě odpovídající množství příživníků, což pro jejich nesvornost bylo málo pravděpodobné, a pokud to přece jen hrozilo, pak jen u prvočísel menších. Odtud, tvrdí někteří cestovatelé, se tedy vzala preference prvočísel vyšších. Nakonec právě zkušenosti s nedobrovolným dělením umožnily v Selfírii porozumět povaze číselné osy i teoreticky.
Takový výklad je ovšem nepřesvědčivý. Pochopení množiny prvočísel coby určité abstraktní entity by ve skutečnosti bylo v takové minulosti ke škodě, protože by nijak nevarovalo před použitím dvojice předmětů, což by bylo strategií zcela zhoubnou. Možná, namítá se, však číslo dvě bylo třeba tak jako tak vzít na milost čistě s ohledem na kvantitativní lidskou anatomii. Potíž všech těchto vysvětlení je (kromě jejich zřetelné zmatenosti a komplikovanosti) v tom, že samotní obyvatelé Selfírie se matematikou jako abstraktním odvětvím nezabývají (nebo to alespoň nedávají najevo a své úvahy před cestovateli tají) a otázky cizinců o číselné ose obvykle převádějí na hovor o knedlících. Tak i otázky o nějaké vnitřní povaze Selfírie vypadají naléhavě pouze mimo město samé.
Možná, že kromě matematické obsese z doby dávné diktatury přetrval i odpor k dalším lidem, jisté obavy z toho, že mohou člověka připravit o jeho majetek nebo alespoň právě konzumovaný pokrm. I když dnes večeří v restauracích, sedávají Selfiřané u pětinohých stolů raději individuálně. Nejoblíbenější pokrmem na závěr vydařeného dne je pět steaků se sedmi pivy, hodují, důkladně žvýkají a spokojeně přemítají – o čem vlastně? To nikdo neví, snad o číslu a počtu, snad o jiných tajemných záležitostech, snad prostě o hutné večeři. Nohy, včetně nohou cestovatelů, zde zvolna atrofují a až evoluce tento již téměř nefunkční orgán vymýtí, vyvstane možná otázka, jaký vztah zaujmout k existenci nula nohou – nula není sice číslo složené, ale ani prvočíslo. Lze však předpokládat, že beznohost bude vzata na milost s mírným pokrčením ramen, podobně jako se nikdo neznepokojuje tím, že lidé mají nula křídel, kopyt, ploutví či parohů.
***
Vyšlo ve sbírce Sběratel měst, Dokořán, Praha 2009, Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
