Student World

Teorie panspermie je stará jako lidstvo samo. Mnoho astrobiologů se i dnes domnívá, že život nevznikl na Zemi, ale byl sem dopraven z vesmíru. Meteoroidy, planetky a komety však jako přepravci života moc vhodní nejsou. Hector Javier Durand-Manterola z Ústavu kosmických věd, Geofyzikálního ústavu Mexické národní autonomní univerzity (IG, UNAM) si pohrával s myšlenkou, že by život mohly roznášet bludné exoplanety.

Existence planet bez sluncí je mezi většinou astronomů považována za dosud neprokázaný fakt. Tyto planety vznikají naprosto stejným způsobem jako jejich kolegyně – v protoplanetárním disku z prachu a plynu, který obklopuje mladé hvězdy. Na rozdíl od svých sester však mají předurčen osud planetárního vyděděnce. Gravitační interakce mezi planetami může způsobit, že některá z nich je ze systému vystřelena pryč do kosmického prostoru.

Popsaný scénář je v teoretické rovině již dávno prokázán, avšak žádná planeta bez slunce zatím objevena nebyla -což je ovšem logické, neboť taková tělesa musí vyzařovat velmi málo záření.

Mohl by na podobných planetách existovat život? Selský rozum velí, že na povrchu planety, která nemá žádný zdroj tepla a světla od mateřské hvězdy, může hledat život snad jen astrobiolog ve značném stupni alkoholového opojení.

Realita však podle mnoha studií nemusí být tak pesimistická. Planeta totiž může mít vlastní zdroj tepla z rozpadu radioaktivních prvků. Tento zdroj sice nebude nikterak velký, avšak planeta s ním může díky své atmosféře pečlivě šetřit.

Na podobné téma viz také článek Život na temných mezihvězdných planetách pod vodíkovou peřinou 

Zárodky i menších planet disponují po svém vzniku atmosférou z vodíku a hélia – tedy dvou nejhojnějších prvků v zárodečné mlhovině. Ultrafialové záření a teplo z mateřské hvězdy později tuto atmosféru u blízkých kamenných planet zlikviduje, avšak planeta bez svého slunce si ji může zachovat.

Atmosféra z vodíku a hélia by proto mohla teplo, vznikající z rozpadu radioaktivních prvků, postupně střádat. Existenci minimálně podpovrchových oceánů kapalné vody proto nelze na bludných exoplanetách vyloučit.

Pojďme blíže k současné studii. Autor se zamýšlel nad tím, kolik bludných exoplanet se může v naší Galaxii nacházet a zda je scénář přenosu zárodků života těmito planetami reálný.

Z výpočtů pravděpodobnosti vyplývá, že přibližně třem z 10 000 bludných exoplanet v našem galaktickém regionu se podaří vstoupit do cizího planetárního systému. Trvá potom několik let až desetiletí, než tato planeta projde planetárním systémem a znovu jej opustí. Pravděpodobnost kolize „prolétající“ planety s jinou planetou v systému je velmi nepravděpodobná.

 V oblasti, která je vzdálena přibližně stejně daleko od centra Galaxie jako naše Slunce, se podle studie nachází asi 21 495 bludných exoplanet.

 Tato oblast se okolo galaktického centra otočí přibližně jednou za 226 milionů let, neboli 54x od vzniku Galaxie. To by znamenalo, že asi 324 planet (54 x 6) mohlo podniknout vpád do některé z mnoha rodících se slunečních soustav.

Představme si tedy mladý planetární systém, kterým najednou prolétá cizí planeta se zárodky života. Jakým způsobem by se mohly tyto zárodky dostat na „domácí“ planetu zemského typu? Autor studie se domnívá, že dvěma způsoby. Pomocníkem by mohl být hvězdný vítr (analogie slunečního větru), který by dostal zárodky života z atmosféry bludné planety do kosmického prostoru.

Druhou možností jsou impakty. V tomto případě nemáme na mysli kolizi obou planet, ale poněkud méně drastickou interakci. Mladé planetární systémy jsou plné nejrůznějšího materiálu. Také Země zažila po svém vzniku „éru kosmického bombardování“. Nikoho by proto nepřekvapilo, že bludná planeta dostane na uvítanou pořádnou spršku kosmických vetřelců. Při jejich dopadu může být z povrchu bludné planety „vystřelen“ materiál, který si pak najde cestu na sousední planetu. Tento scénář sice vypadá dost nepravděpodobně, na celé teorii o přenosu života bludnými planetami je ovšem nejrealističtější. Geologové běžně nacházejí na povrchu Země meteority, jejichž původní domovinou je Mars či Měsíc. Na Zemi se tito poutníci dostali právě výše popsaným způsobem.  

Na závěr je nutné dodat, že autor studie nepředkládá tuto teorii jako prokázaný fakt, ale zaobírá se pouze pravděpodobností tohoto možná dosti šíleného astrobiologického scénáře.

Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.

autor Petr Kubala