Student World

Tři perličky z červnového Vesmíru: Záhady kolem klíněnky jírovcové, tání permafrostu na Sibiři a česká krajina očima Papuánce.

Ivan Hrdý, Blanka Kalinová a Jelena Kudlová napsali do červnového Vesmíru článek "Příběh klíněnky jírovcové pokračuje". Z článku vyplývá zhruba následující:
– Klíněnka se objevila v Evropě poprvé v 80. letech na Balkáně (studium genetické variability klíněnky potvrdilo, že šíření se dělo z jediného centra), kam byla pravděpodobně zanesena, neví se však odkud (východní Asie? severní Amerika?). Je dokonce možné, že původním hostitelem tohoto parazita nebyly jírovce – kaštany. V současnosti se klíněnka šíří na stále větší plochu, na východ až k Moskvě, na severu do jižní Skandinávie, na západě na Britské ostrovy.
– Klíněnka nenapadá všechny jírovce, ale parazituje také na některých javorech (že by tedy původním zdrojem bylo území, kde rostou současně kaštany a javory?). Proti klíněnce jsou relativně odolné jírovce kvetoucí růžově, takže se objevují i návrhy nahradit v parcích bíle kvetoucí kaštany právě těmi růžovými. (v článku nejsou zmíněny úvahy o možnosti vytvořit odolný GMO kaštan)
– Co se týče boje s klíněnkou, feromony jsou málo účinné. V současnosti používané feromony působí totiž na samce, ovšem zbylí samci stejně zvládnou samice oplodnit. A navíc – i pokud je nakladen menší počet vajíček, sníží se pouze konkurence mezi larvami a tím i jejich úmrtnost (která je jinak obrovská). Tudy tedy zdá se cesta nevede. Nadějnější by snad mohly být feromony zaměřené na samičky, ty se ovšem na rozdíl od samců řídí komplexnějšími chemickými podněty. Pomáhá samozřejmě pálení shrabaného listí nebo použití insekticidů. Stav kaštanů u nás alespoň dočasně paradoxně zlepšily povodně, protože ty populaci klíněnek výrazně zredukovaly.
– Záhadné je, že klíněnka má v Evropě poměrně málo nepřátel (sýkorky, dravé vosičky…). Přitom již uplynul dostatečný čas na to, aby se na takto rozšířenou kořist adaptovali. Nedávno byla z východu do Evropy zavlečena klíněnka napadající lípy. Její stavy rychle narostly, v dalším roce však opět stejně rychle poklesly právě díky činnosti vosiček a sýkorek a lípy nijak výrazně postiženy nebyly. U klíněnky jírovcové se tedy děje něco, čemu prozatím úplně nerozumíme (nějaké jiné chemické signály? zdá se také, že klíněnky jírovcové se před vosičkami, co do nich chtějí naklást své larvy, na rozdíl do příbuzných druhů různě chrání…). – Je sice možné, že kaštany nejsou klíněnkou zahubeny a "příroda si nakonec nějak pomůže sama", ale kaštany máme v parcích především proto, že se nám líbí. Poškozené klíněnkou zdaleka tak dobře nepůsobí, což je důvod proti klíněnce bojovat.

Radek Mikuláš popisuje v článku Permafrost a změny klimatu, že při úvahách o tání ledovců se často zapomíná na vodu vázanou ve věčně zmrzlé půdě. Důsledkem posunu hranice věčně zmrzlé půdy dále k severu (na Sibiři a v Severní Americe) může být:
– Obydlí stojící v rozmrzající půdě se stanou nestabilními. Dojde k sesuvům a bahnotokům.
– Kromě možných přímých ztrát na životech dojde také ke zvýšené sedimentaci v říčních korytech. Sibiřské řeky mají přitom velký význam jako dopravní tepny. (Byť celkově se alespoň z pohledu obyvatel Sibiře jeví oteplení jako vývoj, který jim prospěje.)
– Permafrost zřejmě funguje jako past pro plynné uhlovodíky. Po jeho roztátí se uvolní do atmosféry a zvýší skleníkový efekt.
– Z článku také vyplývá, že permafrost však na zemi není přítomen neustále – v meziledových dobách například na Aljašce podle všeho vůbec neexistoval.

Vojtěch Novotný napsal v rámci svého cyklu Papuánské polopravdy velmi zajímavý esej Hroch a katedrála. Popisuje v něm, jaký pohled zaujímají návštěvníci z Papuy-Nové Guineje na českou krajinu, co je zde fascinuje a co jim naopak nepřijde zajímavé.
V první řadě jim nepřijdou nijak zajímavé architektonické památky. Fascinoval je hroch v pražské Zoo a různé druhy psů (na Nové Guiney nedosáhlo šlechtění na jednotlivá plemena žádných zvláštních úspěchů a místními vesnicemi se potulují "vořeši"). Papuánci byli nadšeni kultivovanými rostlinami, květinami v parcích či geometricky uspořádanými řádky rajčat. (Jak vidno, obyvatelé pralesa nejsou z "divoké" přírody skutečně nijak na větvi.)
"I hroch tu sice leží před Novoguinejci nahý, oproštěný od nánosů své africké mytologie, nicméně zatímco katedrálu mění demytizace v hromadu otesaného kamene, hroch zůstane i nadále hrochem," uzavírá Vojtěch Novotný.

autor Pavel Houser